O pochodech po rumunských kopečkách s plnou polní na zádech vám tu psát nebudu, jen v krátkosti se vyjádřím, že to, s odstupem času, nebylo tak hrozný a kempování mezi stády ovcí nebo koní je opravdu zážitek (pozn. autora: v Rumunsku je legální rozložit tábor mimo kempy).

Co mě na této akci lákalo více byla ta vodněturistická část. Bohužel i přes časté deště byly říčky ve středním Rumunsku vhodné tak maximálně na zchlazení chodidel po několikadenním pochodu, než na plavbu v nafukovacích deblovkách. Abychom alespoň někde smočili pádla, přesunuli jsme se na sever směrem k maďarským hranicím. Zde se rozkládá, v porovnání s Fagarašem, nižší pohoří Apuseni. Pomyslné hřebeny, kolem 1500 metrů nad mořem, tvoří travnaté pastviny a v mnoha údolích lze nalézt volně přístupné krasové jeskyně. Vodu z tohoto pohoří odvádějí, mimo jiné, dvě řeky.

Z našeho pohledu tou první byl Aries. Spíše menší říčka táhnoucí se dlouhým údolím má potenciál na několikadenní výlet, kdy lze nastoupit z neustále říčku sledující silnice prakticky v momentě, kdy se říčka ještě zdá být splavná, a plout dokud nás neomrzí nebo dokud nám nebude vadit přílišné množství odpadků na jejích březích. My jsme měli na splutí alespoň nějakého úseku pouze jeden den. Po příjezdu jsme se, výjimečně, utábořili v kempu patřícímu k něčemu, co by se dalo považovat za lyžařské středisko: sjezdovka, rolba, krytá tělocvična, pension a točená desítka v přepočtu za osmnáct korun. Druhý den bylo rozhodnuto, že na vodu nasedneme zde. Aries zde nese ještě přívlastek Mare a v pravdě moc vody neměl.

Dost často jsme museli opouštět naše vzducholodě, aby nedošlo k újmě na materiálu. Cestu zpestřovali drobné peřejky a několik do metru vysokých stupínků, za této vody zdrcnutelných. Brzy se koryto přeci jen za pomoci nesčetných přítoků naplnilo, a tak nám zhruba patnáct kilometrů plavby údolím a skalními průrvami příjemně uteklo.

Ještě večer jsme se přesunuli na druhou stranu pohoří, k druhé, o poznání mocnější řece nesoucí název Crisul, popřípadě Crisul-Repede. Utábořili jsme se zhruba uprostřed sjížděného úseku, v údolí mezi skalami, na kterých dokonce byly vybudovány horolezecké cesty.

Den nato jsme si vyrazili užít zjevně trochu rozvodněnou řeku. Plavba samotná ubíhala více než svižně, nebylo třeba pádlovat a jindy pomalé nafukovačky nás vezou rychlostí přes 10 km/h.

Okolní příroda, tvořená skalami, jeskyněmi a vodopády, nás nenechá ani na chvíli vyjít z úžasu a než se nadějeme míjíme naše tábořiště a po pár dalších kilometrech se vracíme do civilizace, kterou značí, kromě odpadků, především nesjízdný jez.

Během jeho překonávání nás stihla polední bouřka, naštěstí se jednalo o bouřku letní, která jak rychle přišla tak rychle odešla. Posledních pár set metrů pod jezem nás ještě pohoupala příjemná peřejka a pod mostem stupeň s nezanedbatelným, ale také ne nepřekonatelným válcem. Pak už jen sbalit se do autobusu a hurá na second run…

Foto: Pavel „Barbie“ Barborka