Vždycky, když v Praze napadne něco sněhu, mám neodolatelné nutkání vyrazit do ulic pražského centra. Za prvé mě baví pozorovat bezmocné řidiče a za druhé bývá ideální počasí, abych očistil své blátem zahnojené lodě o neposkvrněný sníh. Jo a vždycky přitom potkám pár vodáků v neoprénech a plovacích vestách, jak míří na Petřín, to za třetí. Protože Petřín, to je prostě klasa.

Tentokrát jsem šel na náhodnou sobotní vycházku s obzvláštní chutí, protože po loňském vítězství v kategorii deblu jsem v batohu nesl hlavní cenu dlažební kostku a do neoficiálního neorganizovaného závodu náhodných kolemjdoucích tak letos nastupoval v podstatě jako favorit.

Náhodných kolemjdoucích se shromáždila celá řada. Kromě veteránů z dob prvosjezdů byly vidět i tváře mladší, objevující se zejména v posledních zimách a překvapivě i některé tváře starší. Hrabě Harrach na svých lyžích „harrachovkách“ ustanovil trasu závodu na tradičním svahu. Protože sníh byl tentokrát velmi kvalitní a uježděný, vedla závodní trasa rovně dolů, přičemž bylo potřeba se akorát vyhnout několika jabloním a závodním brankám, což se pohříchu povedlo málokdy a počet branek se tak v průběhu závodu zdvojnásobil.

Pro typ sněhu, jakým tentokrát byla trať pokryta, je charakteristcká velká počáteční rychlost, ale zároveň i možnost poměrně účinně plavidlo brzdit. Brzdný účinek se však obvykle projeví až v závěru trasy, kde již terén není tak strmý a nezřídka to vedlo i k zastavení soutěžících, doprovozené jejich trapným „přišukáváním“, „koloběžkou“ a „tlačením“ v komické snaze dostat se zpět mezi branky. Nejčastěji se s pomalou závěrečnou pasáží potýkala kategorie MHD (někteří z až osmi závodníků do kanoe vstupovali s platnou, řádně označenou jízdenkou), kdy jízda často skončila doslova na dně. Pokud snad se zdá, že o úzkostných nešťastnících, kterým plavidlo zastavilo uprotřed závodu, hovořím příliš přezíravě až hanlivě, vězte, že pocity mohu popsat zodpovědně. I já totiž brzdil, co to šlo, maje na paměti slova přítomného polárníka Míry Štěpána „...jsem zdraví nenašel na hnoji“. Mezi náhodnými kolemjdoucími se to ostatně polárníky a slavnými jmény jen hemžilo, hrabětem von Harrachem počínaje a Bobem s Veverkou konče.

V příliš rychlé trati v prostoru startu byla zřejmě i příčina jednoho z letošních primátů (závodníky v to laskavě nepočítaje), kdy poprvé v celé historii závodu došlo ke zranění, a to již během tréninku. Ihned po vjezdu na trať se deblovka odchýlila od spádnice a navzdory pokusům posádky – nebo právě proto – zamířila výrazně vlevo do zátoky blbců, přímo mezi lavičky, kde rozehnala poklidně klimbající hejno důchodců.

Návštěva policie pak na sebe nedala dlouho čekat, avšak zranění již byli odstraněni a aktivitu policistů zcela minimalizoval náhodný kolemjdoucí dotazem na ztracený svazek bezpečnostních klíčů. Náhodnému kolemjdoucímu tímto děkujeme za záchranu závodu.

Výše uvedené skutečnosti tedy vedly nejen k opatrnějším jízdám i favorizovaných závodníků, kteří ve snaze brzdit mnohdy předvedli – a letos poprvé úplný – eskymácký obrat, ale též k početní převaze na straně diváků – krev je přivábila. Lodě dokonce mnohdy zahálely v prostoru cíle, ačkoli komentátor v upřímné snaze závod zpopularizovat opakovaně vyhlašoval kontroverzní heslo „bez ohledu na vlastnictví ojet, co se dá“. Ačkoli tím měl na mysli více závodních jízd v různých kategoriích, docílil pouze zmizení zhruba vyrovnaného počtu mužů a žen.

Snaha komentátora však přinesla i určité plody. Poprvé se tak k závodu přihlásily skutečně náhodné kolemjdoucí, mladé a krásná děvčata Barunka a Verunka, které později na naplnění sloganu nekompromisně trvaly (o dalších plodech komentátora se dozvíme až později a budeme čtenáře informovat).

Dalším mezníkem v historii Kostky byla mezinárodní účast; mezi diváky se pohyboval španělský El fotógrafo Alvarez a vlajka americké výpravy zavlála na vrcholu nedaleké budovy. Celý humbuk, zvaný Petřínská kostka, dovršilo vyhlášení vítězů, kdy v kategorii singl (kajak a kanoe dohromady) zvítězil Wikk, který původně exceloval pouze v exhibičních jízdách a jen náhodou se přimotal na závodní trať a v kategorii deblu zvítězili startér a časomíra, Petr a Jana Lhotských (oba zástupci nepořádajícího outdoor-clubu), což plně vystihuje objektivitu měření.

Vítězové obdrželi překvapivě hodnotné ceny od HG Sportu (kvalitní lodní pytle, vodácké kalendáře), Hydromagazínu (výtisky vodáckého časopisu a DVD Nový Zéland očima kajakářů) a Svět outdooru (nepraktický ohříváček) Neméně důležitým partnerem závodu byl Krtek, jehož samovar, byť v nepřítomnosti majitele, zahřál na těle i na duši svařeným vínem a zejména v druhém kole přispěl ke zrychlení závodních časů.

Ačkoli historie závodu Petřínská kostka, jehož pravděpodobně šestý ročník se uskutečnil v sobotu 16. ledna 2010 sahá až do minulého století, je třeba se pomalu smiřovat se skutečností, že vodáci o tento bezesporu unikátní terén v centru hlavního města přijdou.

Dovolte něco z historie:
Počáteční nevraživost z řad obyvatelstva a rodičovstva skotačících dětí se omezila pouze na verbální útoky, které se snadno daly eliminovat úsměvem, výsměchem a ignorováním, přišly na řadu první návštěvy policie, zjevně na udání nespokojených jedinců z řad obyvatelstva a rodičovstva skotačících dětí. Tyto návštěvy měly charakter spíše zdvořilostní a sami policisté obvykle uznali, že jízda v kanoi není nic jiného, než neobvyklá forma sáňkování. V letošním roce byl nasazen výrazně tvrdší kalibr v podobě dvou v podstatě bezdomovců v mundůrech a službách Security Petřínského vrchu. Ti již byli vybaveni vysílačkou a zněním vyhlášky, která zakazuje na svazích Petřína lyžování, sáňkování, jízdu na kolečkových bruslích a snowboardech, a to s výjimkou dětí do deseti let. Naštěstí se již i mezi samotnými závodníky našlo několik jedinců vlastnících potomka ve věku stanoveném vyhláškou. O tyto ratolesti byl mezi bezdětnými závodníky mimořádný zájem, což v průběhu odpoledne v souvislosti s klesající hladinou svařeného vína v samovaru vedlo k bezuzdnému kupčení.

Letošní ročník tak zachránilo několik aspektů: jednak zmíněné děti, přítomné v lodích, chybějícící razítko na vyhlášce (argument chatrný, nicméně pro oba pány dostačující), mimořádná výška sněhové pokrývky, která vylákala na svah i mnoho lyžařů a snowboardistů prokazatelně ve věku nad 10 let, odmítavý postoj závodníků opustit svah dříve, než lyžaři a snowboardisté nad 10 let a konečně neúplný výčet zakázaných dopravních prostředků na pláních vrchu Petřína. Jak již bylo řečeno, je však pouze otázkou času, kdy přijdou důraznější bezdomovci, v lepších mundůrech, s úplnějšími lejstry a razítky, s doplněným výčtem zakázaných „vozidel“. Určitá naděje spočívá v klauzuli, která zaručuje možnost pohybu po Petříně invalidním vozíkům, ale jak jsem pozoroval terén, já vám nevím, jestli to nkonec v té lodi není bezpečnější...

A co říci závěrem? Na startu se letos objevila pouze jediná laminátová loď, a to v kategorii MHD. Nikdo z veteránů se již na stupních vítězů neobjevil, což znamená, že stáří je hnusný. Nově se na dráze Petřínské kostky, byť zatím nesoutěžně, začal prosazovat kajak cross a já se těším snad ještě na mnoho dalších ročníků, kde se dočkáme méně restrikcí, méně úrazů, více diváků i závodníků a hlavně více kategorií. Již třeba plnohodnotně kajak crossu a snad jako první na světě i debl crossu či dokonce MHD crossu.

Ale pak už to možná opravdu bude na ty vozíky...