Vzhledem k tomu, že jsem dorazil trochu dřív, bylo místo srazu ještě prázdné. Nevadí, řekl jsem si, alespoň si dám tréninkovou jízdu. Přivázal jsem loď na řemen a vyvláčel jí za občasné poznámky anglicky a rusky mluvících turistů, české milenecké páry se asi scházejí po hospodách, až k Nebozízku. Tady jsem položil loď na zem a začal do ní nastupovat. Nejdřív jsem málem udělal břehuláka na sněhu. Sníh klouzal jak prase a já se v pohorkách nemohl do kajaku vejít. Po několika marných pokusech (loď mi málem prázdná odjela dolů) jsem dal kajak na lavičku, sundal boty, nacpal se do lodi. Poté jsem řekl synkovi ať jede za mnou a skokem za lavičky jsem za velkého ohlasu přihlížejících turistů zahájil svoji jízdu.

Prvních pár metrů jsem si připadal jako král. Můj kajak krásně klouzal po sněhu a začal nabírat rychlost. Po chvíli jsem zneklidněl. Kajak pořád zrychloval, na pokyny pádlem k zatočení nereagoval a já se řítil směrem do stromů. To už jsem si připadal jako pitomec. V duchu odprosil manželku, které jsem nevěřil a začínal polohlasem nadávat. Po absolvování krátkého skoku, tak metr a půl na výšku a tři metry do dálky jsem se bravurně trefil přesně mezi stromy, teda správně by mělo být napsáno „loď se trefila…“, protože já na tom neměl nejmenší zásluhu. Já jsem se zatím skrz roští bezhlavě řítil stále rychleji. Chvíli jsem jel popředu, chvíli bokem a chvíli pozadu. Nakonec jsem dokázal, netuším jak, zatočit na asfaltovou cestičku a po chvíli řízeně narazit do stromu a tak se zastavit.

Chvíli jsem vydýchával adrenalin, ohlédl se, kde je synek, ale toho jsem nikde neviděl. Je v pohodě říkal jsem si, na bobech projede všechno. Pomalu jsem se soukal z lodi, když mi zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a z telefonu uslyšel pláč a slova „táto hned se pro mě vrať“. Opět se ve mě zvedla hladina adrenalinu. Obul jsem boty a běžel nahoru. Za zatáčkou a křovím jsem našel brečícího Kubu sedícího v troskách bobu. Pro upřesnění, jednalo se o boby s volantem. Kuba se s kopce rozjel za mnou. Bohužel neustál skok, narazil bobama o zem, ty se roztříštily na tisíc kousků a on urazil volant – hádejte čím. Každý chlap pochopí, jak mu asi bylo.

A tak skončil náš výlet na Petřín, já jsem popadl brečícího Kubu do náruče, kajak vzal na rameno a odkráčel směrem k autu. Ze závodu nebylo nic.

HYDROtip:
Na více fotek z Petřínské kostky se můžete podívat v galerii Janan Soukala. A další povídání o závodě Petřínská kostka je pak také na webu Vládci peřejí.

PS: Jsem snad i rád, protože tak, jako při tom letu jsem se na lodi už dlouho nebál. Kdekoli na vodě je možné nějak cestu ovlivnit. Při jízdě na hladkém, umrzlém sněhu ne! Poučení pro mě je, že bobování i sáňkování je životu nebezpečné. Člověk má sedět v hospodě a nikam se nehnat.

PSS: Žena už se mnou pomalu začíná mluvit.

Autor: Vašík Strnad
Foto: autor a Jan Soukal