Souhrou náhod jsem se poměrně brzy po příjezdu skamarádil s jedním z místních vodáckých guru Philem Foti. Po zjištění, že i v takovým státě jako je Alabama, potoky, řeky a dokonce vodáci jsou, a že jsem náhodou trefil právě ideální období roku, jsem měl o program na několik víkendů postaráno. Právě březen a duben jsou tady měsíce s nejvyšší šancí na sjetí pěkných kousků, pak už jde voda rychle dolů. Od kamaráda Keitha jsem měl na celý dva měsíce půjčenej sice postarší, ale vodácky ideální „truck“, takže nebyl problém ani s dopravou. Každý si může najít vodu pro svou úroveň.

Nejjednoduší klasikou srovnatelnou například s naší Oslavou je třeba Locust Fork cca hodinu jízdy od Birminghamu. Nejpěknější úsek je na cca 3 hodiny, dle vody okolo WW II, v pohodě i na otevřenky.

Místní vodáci si organizují seriál 3 závodů (miniobdoba Prijon Cupu) a jednoho závodu právě na této řece jsem se i účastnil. Byl to spíše klasický slalom.

Vzhledem k množství kategorií si kusy železa odveze kdekdo, měl jsem alespoň pěkný dárky pro kolegy na klinice. I večírek ve srovnání s našimi rozhodně nepokulhával. Jediným výraznějším rozdílem oproti našim vodákům a Evropě vůbec je oblíbenost otevřených singlů (OC1), samozřejmě s balonama. Místní borci (jako třeba Phil) se na nich nerozpakují jezdit i vcelku výživný věci včetně vodopádů.

Středně těžkou záležitostí je pak třeba South Sauty Creek - dle vody pěkná III-IV, s výborným lesním kempem na dojezdu. Peřeje jako Bonecrasher či Slot zní výhružně, ale s dobrým průvodcem jako byl Phil nebylo co řešit.

Asi nejznámější a nejpěknější alabamská klasika je Little River Canyon. Má tři části, nejlepší a nejtěžší je horní, dle stavu vody IV(V). Vše začíná 13 metrovým, za optimální vody sjízdným vodopádem. Následuje série krásných peřejí, mezi nimiž je vždy bazén. Kamarádi Phil a Bo znali řeku skoro nazpaměť, takže vše probíhalo bez problémů.Vody jsme měli na dolním limitu, ale i tak to byl pěknej zážitek, srovnatelnej třeba s korsickým Travem. Stejně jako jinde i tady místní vodáci nešetří fantazií při vymýšlení názvů a tak jsme po cestě potkali Pinball, Avalanche, Humpty-Dumbty či Roadblock.

No a když vás voda přestane bavit, je to pouhých několik set mil na jih do pro muzikanty kultovního New Orleans s hromadou hodně dobré živé muziky furt a všude. Pádlovat na Mississipi ale nechte místo sebe raději stylový parníky. Dojet tam můžete třeba po nejdelším mostě světa Poncharttrain bridge. Jet skoro 40 kilometrů po mostě přes souvislou vodní plochu, kdy dlouho nevidíte ani konec ani začátek, byl s postarším truckem taky lehký adrenalin.

Takže i když jedete někam, kde si myslíte, že do vody nehrábnete, nezoufejte, vše může být jinak. Pokud vás to zavane v dobrou dobu třeba právě do Alabamy, pomůže vám www.alabamawhitewater.com.

Text a foto: Jakub Hustý