Už po cestě lehce děsíme běžkaře a jiné výletníky. Když jim dojde, co se chystáme provést, tak první dotazy ověřují znalost čísla na Horskou službu a ostatní se jen těší, jak uvidí pořádnou karnáž. Naštěstí je zklameme a nic takového se nekoná pouze dva hodně výrazné polety. Teprve po prvním sjezdu nám došlo, že to nejhorší nás teprve čeká – vyplazit se zpátky nahoru i s kajakem, když se člověk po pás propadá…

Všehovšudy jsme to dokázali zopakovat 6x. Sklon hráze je něco mezi červenou až černou sjezdovkou. Celá hráz je rozdělena třemi cestami, které slouží jako poměrně výkonné rampy. Taky jsme si vyzkoušeli boof asi ze dvou metrové skály. Večer jsme se stěží doplazili na ty naše dvě piva – první a poslední.

Ráno jako vymalované a tak po snídani vyrážíme hledat nějaké skalky do hvozdů za jabloneckou přehradou. Jakmile dorazíme k první skalám, tušíme, že si den užijeme. Skok ze 4 m skály se rovná boofu ze stejně vysokého vodopádu, alespoň co se bolesti zad týče.

To nás ale neodradí a valíme to k lesnímu průseku, který v létě sejít pěšky téměř nejde… Průjezd mezi stromy, dva skoky a pak rychle zabrzdit před padlým stromem. Teoreticky pohoda, ale při pohledu shora jsem rozhodně nemohl říct, že bych neměl strach. Pojezd to byl úžasný!

Bohužel se nám začíná kazit počasí a začínáme být silně utahaný. Dáme ještě pár skoků, postavíme iglú a jdeme na grog.

Děcka doma ten snowkayaking raději nezkoušejte, my jsme profesionálové!