Vědom si toho, že takových bláznů jako já je málo, nečekal jsem žádnou masivní účast na akci (i přes inzerci na několika vodáckých webech)... To se potvrdilo den před konáním akce, kdy jsem – vyjma sebe – měl potvrzenou pouze jednu účast v podobě kamaráda a kapitána naší grupy, Ivana. Nu což, hlavně, že nepojedu sám! Komorní akce ve ztichlé zimní krajině má taky své kouzlo…

Domluvili jsme si sraz v sobotu ráno v Brandýse u slalomového kanálu. Přijel jsem o trochu dřív než Ivan a tak jsem popojel na ostrov mezi hráz a zdymadlo, abych se podíval na stav vody – nebo spíš ledu. Pohled, který se mi naskytl moc povzbudivý nebyl.Celé rameno vedoucí ke zdymadlu bylo zamrzlé a u jezu to vypadalo jen o málo lépe.To už ale přijel Ivan, a tak jsme se jen zasmáli a zkonstatovali, že akce bude „výživná“, přehodili lodě a mazali do Nymburka. Co kdyby s námi přeci jen někdo chtěl jet. Krátce po 10. hodině jsme byli na startovišti v Nymburce pod mostem pro pěší. Samozřejmě sami…

Tady byla řeka téměř bez ledu, jen u břehu byla asi 2m široká ledová plotna. Další optimismus do žil nám vlila projíždějící sestava dvou remorkérů a fungl nového šífu, vyrobeného ve chvaletické loděnici, který převáželi kamsi k německému nebo holandskému majiteli. Pomysleli jsme si, že šíf nám hezky proláme cestu případným ledem a hlavně byla jistota, že fungují zdymadla a my tak nebudeme muset přenášet! Ó jak jsme se mýlili! O tom ale až dále.

Než jsme se dostali na vodu uplynula slabá hodinka. První zábavné okamžiky nastaly už při nasedání, kdy jsme zvažovali, zda bude lepší nasednout na břehu a zkusit sklouznout do vody po způsobu kyblíkářů a nebo jestli bude moudřejší položit loď na led a pokusit se do ní nasednout, aniž by se pod námi led probořil. Nakonec se s trochou štěstí zdařila varianta b).

První kilometry vypadaly docela nadějně – otevřená voda, jen sem tam nějaký slaboučký škraloup ledu. Bohužel poměrně záhy se situace začala zhoršovat. Napřed jsme projížděli hustou ledovou kaší. Ta se ale cca 1 km před prvním zdymadlem (Kostomlátky) změnila v podstatě v souvislou vrstvu ledu. Napřed slaboučkou, tak do tloušťky 1cm. Postupně se led stále více uzavíral a nabíral na síle. Asi 200 m před zdymadlem byl už led silnější než 2 cm a my si jím už nedokázali prosekat cestu. Nechápali jsme, jak se mohl led tak rychle zavřít. Vždyť tudy cca před hodinou projel šíf! Navíc jsme jej viděli, jak akorát před námi najíždí do komory! Bylo to k vzteku. Museli jsme se probít ke břehu a lodě pod jez přetáhnout.

Tady nastal další zábavný okamžik naší cesty, který nás pak provázel po celý den.Totiž jak vylézt na břeh?! U břehu byla silná vrstva ledu, která by nás i s lodí udržela. Ale měli jsme problém se v slabším ledu rozjet takovou rychlostí, abychom na silnější ledovou desku vyjeli. Nakonec se to snad na dvacátý pokus povedlo...

Následovala naše přeměna v tažné psy a posouvání seakajaku pod jez. Po sněhu to šlo naštěstí dobře. Po cca 500 m jsme, opět s potížemi, dávali lodě na vodu. Těšili jsme se, že šíf pojede těsně před námi a my budeme mít usnadněnou práci, ale šífáci měli nějaké problémy a tak jsme vyrazili vstříc ledu jako první. Pod jezem voda ještě chvíli tekla, ale brzy se zase objevila nám už známá kaše a zamrzlé plochy vody. Kličkovali jsme ledem, přeskakujíce mezi jednotlivými ještě nezamrzlými „jezírky“ na hladině. Závěrečné metry před zdymadlem (Hradišťko) pak byly opět náročné. Posledních 200 m před komorou jsme se prosekávali 2 cm ledem snad půl hodiny.

Ale zvítězili jsme a spokojeně odpočívali v komoře. Komorník se nám omluvil, že musíme počkat na šíf a pak teprve, že nás proplaví. To vědět, mohli jsme si tu závěrečnou dřinu ušetřit... Dali jsme si Ivanův řízek na posilněnou a během 10 min připlul i první remorkér. Po proplavení jsme opět vyrazili jako první. Scénář už byl tradiční: chvilku volná voda, pak kaše a nakonec souvislá ledová vrstva. Naštěstí slabá. Kritický okamžik nastal zhruba u silničního mostu spojujícího Lysou n/L s Přerovem n/L. Led už byl kompaktní kam až oko dohlédlo a sílil. Prosekávání cesty bylo dost vyčerpávající. U mostu jsme zvažovali co dál. Vzdát to a dojet zpátky pro auto? Anebo se ještě chvíli trápit? Nakonec jsme se dohodli, že to ještě zkusíme. Netrpělivě jsme vyhlíželi šíf, aby ukončil naše trápení, ale ten pořád nikde. Až teprve, když jsme byli na dohled komoře (Lysá n/L) se remorkér objevil. Bylo to skutečně za pět minut dvanáct…Už jsme toho měli plné zuby, síly docházely a asi bychom se ke komoře ani nedostali. Takhle jsme se krásně svezli na vlně za remorkérem až do komory. Proplavení proběhlo rychle a nám už zbýval jen poslední kousek cesty plánovaný na tento den. Plavba do Čelákovic byla překvapivě v pohodě – led nikde! Našli jsme si nocoviště poblíž železničního mostu, rychle postavili stan, převlékli se do suchého a vyrazili se ohřát do Čelákovic do hospody...

Hospůdka byla pěkná, vytopená a výborně tam vařili. Kombinace tepla a jídla nás ale během chvíle totálně odrovnala a dostavila se potřeba spánku. Tak se stalo, že už kolem 21h jsme byli zpátky a zalézali každý do dvou spacáků, bivakovacího pytle a stanu. Ty dva spacáky byly namístě – noc byla totiž jasná a tím i předpoklad velkého mrazu. Takto „vybaveni“ jsme noc přežili v pohodě (prý bylo – 18C).

Ranní pohled na řeku nám ale moc radosti neudělal. Dívali jsme se totiž na sluncem zalité a bohužel taky krásně zamrzlé Labe. Mít brusle asi bychom jeli dál... Takhle jsme sbalili cajky a vyrazili vlakem zpátky do Nymburka pro auto. Pak už to šlo ráz na ráz. Naložit lodě, popojet do Brandýsa pro druhé auto a krátce po poledni hurá domů!

Sice jsme nesplnili „plán“ ale i tak jsme byli spokojeni s ujetím 21 km (vezmeme-li v potaz, že cca polovinu této vzdálenosti jsme si prosekávali cestu ledem). Jako bonus jsem si odnesl hluboký obdiv ke všem horolezcům a polárníkům, kteří jsou schopni přežívat v této sibérii dlouhé týdny. Mě tedy stačil jeden den!

PS: omlouvám se, že nepřikládám žádné fotky přímo z vody, ale foťák zamrzl... :-(

Text a foto: Petr Křivánek