Dva dny jsem truchlil, když mi šéf oznámil, že o týdenní dovolené na vodu si mohu nechat akorát tak zdát. Piemont nevyšel, tak jsem se snažil známé i neznámé zlanařit na prodloužený víkend do Rakouska. Zadařilo se a ve čtvrtek navečer v Radotíně asi na osmadvacátý pokus vážem naše plastové zmetky na pašíka. S dvouma střeštěnejma Martinama a pohlednou řidičkou vyrážíme směr jih. Jedeme-li na týden, nakoupíme jídlo a pití za 3000 Kč, jedeme-li na 3 dny, nakoupíme za 3500 Kč. Jak jen to je možné.

V podstatě losujeme, kam to zapíchnout. Koppentraun je první volbou. Sice měl krásných 160 cm na vodočtu, ale o této řece bylo již napsáno mnoho. Po parádní rozjížďce koukáme do chytré mapy – volba padla na Rettenbach. Marťas to před 5 lety jel a pamatuje si krásné svezení. Z vesničky Bad Ischl vyrážíme po lesní cestě podél vody.

U jednoho mostu s dřevěným zábradlím (víc jsme jich nepotkali) je vodočet. Ukazoval 175 cm, dle kajak.at je vysoká voda 125cm, nicméně máme zdravý rozum a to rozhodně vysoká voda není. Posléze jsme zjistili, že to je asi dle starého vodočtu, který byl stržen a nově vytvořený je popsán na paddeln.at, kdy 175 cm je střední voda. A přesně tak to bylo. Vyjeli jsme cca 5 km proti proudu a na konci cesty to pustili do vody.

Řeka si to mastí mezi kameny, spousta průskoků, nic extra z kopce, ale člověk se musí ohánět. Párkát si každý vyzkoušíme obydlet nějaký ten vrchol šutru, ale jinak sjezd bez větších problémů. Pouze jeden stupeň jsme shledali za nesjízdný, vše ostatní se po prohlížení, či přímo na oči dalo jet. Nádherné na této řece bylo, že ne a ne přestat.

Sypem si to dolu a za každou zatáčkou bylo patrné, jak má řeka nakoupíno víc a víc. Při projíždění kolem vodočtu jsme zaznamenali krásný vzestup hladiny, ale nikterak nás to nerozhodilo. Řeka mírně poleví, rozlije se tak do 10m, je čas na pauzičku. Přijde vhod, jelikož za další zatáčkou se zvedají skály do nebes a koryto se pořád zužuje. Pár „nevinných“ dropíků a je tu závěrečná soutěska Rettenbachklamm. Bohužel jsme nepořídili žádnou fotku, ale dle přiložené „vypůjčené“ fotografie každý jistě chápe proč.

Řeka se sesypává v těsné soutěsce solidně z kopce, jízda poslepu, kdy jen srkáme zpěněnou vodu všemi otvory. Na fotce je cca střední voda. Závěrečná soutěska je rozdělena na dvě části – vstupní katarakt s ohromným spádem a v druhé půli několik po sobě následujících válců se závěrečným šoufkem mírně do zatáčky, který vás vyplivne do otevřeného a klidného koryta Rettenbachu v obci Bad Ischl. Rettenbach je nádherný. Je možno prohlédnout velkou část z cesty. K závěrečné soutěsce vede cesta na konci Bad Ischl doprava a pak po dřevěných schodech. Soutěsku je možno z velké části prohlédnout z krásného mostu. Parádní WW IV-V.

Na druhý den nám příroda připravila překvapení v podobě idealní vody pro splutí na potok Gimbach. Na cestě z Mitterweissenbachu do Weissenbach am Attersee zhruba v půli na pravé straně u silnilnice je odpočívadlo, ve vodě zapíchnutá tyč s přilepeným kusem metru, který nám ukazoval 59 cm. Podle nás idealní voda, kdyby bylo o 20 cm více, už by se nám do toho nechtělo.

Takovýto krásný potok si ale musí každý zasloužit, jelikož lesní cesta, po které by bylo možné vyjet, je zamčena závorou. Tak jsme vzali kajaky na ramena a vydupali si 3 km proti proudu do opravdu velkého kopce.

Sice jsme nahoru došlapali ztahaní jak psi, ale to okamžitě opadne při namočení pádla. Začínali jsme u nizoučkého mostíku těsně nad vodou, na konci údolí, kde se potok kroutí poklidně mezi kameny. Gimbach není kontinuálná sypačka z kopce, ale střídání jednoho dropu za druhým s různými obtížnostmi. Až třetí težké místo přenášíme (a to bylo jediné na řece), jelikož jsou v něm napadané kameny ze skály a cestu by si tam našli jen velcí odvážlivci.

Všude je spousta vracáků, není problém zastavit a fotit. Pod kamenným mostem jsme se trochu vybáli z bubláku vpravo u skály, ale nic závažného nakonec nepředvedl. Po několika dalších skocích a peřejkách, kdy do nás praží sluníčko a my se vezeme v potoce s průzračnou ledovou vodou prijíždíme k nejtěžšímu místu. Esíčko ve skalnaté soutěsce se třemi skoky, kdy jeden valí na skálu do jakési kapsy a v druhém je padlý strom, ale naštěstí ne až tak špatně.

Soutěska je zařízlá mezi vysoké skalní stěny. Záchrana je tady v podstatě nerealizovatelná, takže to chce precizní nájezdy a nikde neváhat. Nakonec nám Marťas připravil chvilku na strnutí, když zaváhal pod prvním skokem a vypadalo to, že se zabydlí v té skalní kapse, ale nakonec si s tím bravůrně poradil.

Na konci krásný boofovací stupínek a soutěsku máme za zády. Následuje klidnější pasáž s několika válečky a dojíždíme k popadaným stromům. Za nimi je už závěrečný trojskok. Krásné zakončení ještě krásnějšího potoka. Naprosto do měkkého a bez sebemenších potíží.

Gimbach je nádherný potok WW IV, se soutěskou zaWW V. Při vodočtu nad 75cm už to nebude žádná legrace, ze soutěsky se nedá vylézt. Má velký spád v podobě mnohých skoků. Je to perlička, na kterou jistě stojí za to nasednout. Nicméně voda tu nepoteče moc často.