Vodák má sedět, případně klečet v lodi a ne někam kráčet. Z principu věci však vodák pořád někde courá, tu se podívat na jez, na peřej nebo se s lodí plnou vody škrábe na břeh, pročež je obuv nedílnou a často nedceňovanou součástí vodácké výstroje. Spíš než „kam kráčíš, vodáku?“ by tedy byl výstižnější nadpis „v čem kráčíš, vodáku?“, ale na to by moje chatrná latina již nestačila.
Tento článek je součástí společného projektu více článků na téma Obuv spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Připravili jsme několik článků na toto téma, z více úhlů pohledu.

Vodák by měl neustále myslet na fakt, že obuv do vody nemá ani na parádu, ani pro pohodlí, ale slouží mu jen a pouze jako ochrana nohou při příchodech a odchodech od řeky, stejně jako při nedobrovolném opuštění lodi. Podrážka chrání nohy před ostrými kameny, větvemi, střepy a vším dalším možným sajrajtem, co ho jen v řece je, svršek zejména před odřeninami.

Boty do vody by tedy měly mít silnější podrážku a musí dobře držet na noze, aniž by spadly a uplavaly. Pokud rychle schnou, hřejí nebo poskytují jiný komfort, je to pěkné, ale ne nezbytné. Než se vodák začne obouvat, měl by si uvědomit, proč vlastně boty potřebuje a co od nich očekává. Protože jde o boty do vody, měl by vodák automaticky počítat s tím, že budou mokré. Bohužel, mnoho lidí si na základě tohoto předpokladu plete boty do vody s botami do sprchy, případně považují boty do vody za boty do lodi.

Za standardní vodáckou botu se dnes považuje obuv neoprenová. I když to není vždycky volba nejvhodnější, neoprenka nezklame. Existuje samozřejmě celá řada druhů a modelů, jejichž výčet a srovnání by byl spíš úkolem pro obchodníka se sportovním materiálem. Neoprénky jsou vyrobeny tak, aby držely na noze, snadno se obouvaly ale nepadaly a existují dvě hlavní modifikace – s pevnou gumovou, profilovanou podešví nebo jen zesílenou gumou pod chodidlem s lehce protiskluzovou úpravou. Přestože tuhá podrážka poskytuje větší komfort a bezpečí, kajakáři preferují ohebnější boty s tenčí podrážkou, protože se s nimi vejdou do svých lodí. Na raftu se zase těší oblibě boty pevnější. Neoprenky zároveň hřejou, což je podstatnou výhodou v jarních měsících nebo na ledových či ledovcových řekách. To, že neoprénové boty jsou hlavně komfortem dokazuje i přístup mnoha cestovních kanceláří, které neoprénové botičky nabízejí jako nadstandard, přestože v nárocích na ostatní vybavení na divokou vodu jsou nekompromisní. Průvodcům obvykle stačí, když má klient na noze jakoukoli pevnou obuv.

Protože principem hřejivosti neoprénových bot je zahřívání tenkého filmu vody mezi gumou a kůží, nejsou vhodnou volbou do teplých krajin a na řeky s teplejší vodou. Nohy v neoprenkách na české řece v červenci v třicetistupňovém hicu se pěkně zapaří, vybují mykózy, i zánovní botky po několika hodinách budou na obtíž svému majiteli a po několika dnech celému okolí.

Mnoho vodáků proto v poslední době preferuje lehké boty z maximálně prodyšných a nenasákavých materiálů. Vypadají jako obyčejné tenisky, ale rychle schnou, ve vodě příliš neztěžknou a bývají designově velice zdařilé. Jejich výhodou je možnost za chladnějších období do nich nasadit neoprénovou ponožku, v kteréžto kombinaci mohou dobře sloužit jako univerzální celoroční vodácké boty a po uschnutí v nich lze dokonce úspěšně chodit i na břehu. Podobná kombinace je často k vidění u různých sandálů, o kterých bude podrobnější pojednání dále. Přestože by se mohlo zdát, že kombinace ultralehká pevná bota plus neoprenová ponožka je dokonalé skloubení požadavků na vodáckou obuv a raftaři nebo kanoisté si je nejspíš rychle oblíbí, kajakáři z výše popsaných prostorových důvodů nepochybně zůstanou u neoprenek.

Zatímco u divokovodních sportovních vodáků (a zejména u studené vody) je situace poměrně jasná, protože tam se k mechanické ochraně řadí i požadavek na ochranu tepelnou, u vodáků turistů je to složitější. Tito vodáci mnohdy netuší, co od bot mají požadovat, ani co všechno voda umí a skrývá. Jak již bylo řečeno, neoprenky nejsou vždycky správnou volbou. Dříve často používané starší tenisky jsou na ústupu, přestože požadavky na ochranu před úrazem splňují dokonale. Nevýhodou je jejich poměrně krátká životnost, protože struktura materiálu, především šití, nevydrží neustálé namáhání za mokra. Navíc je potřeba si uvědomit, že mokré tenisky za chladnějších dní dokážou pořádně studit a navíc, představíte-li si stokrát rozmáčené tenisky, dáte mi za pravdu že vypadají velmi ohyzdně. Ne každý taky vlastní ve správnou dobu tenisky v kvalitě, kdy by je již chtěl pasovat na vodácké. I zde jsou alternativou zmíněné síťovky, které jsou na zatížení za mokra dimenzované a udělají parádu i mimo vodu. Jako určitou kuriozitu lze uvést příklad improvizačních schopností vodáků, kdy tepelný komfort ve staré, věčně mokré rozšmajdané tenisce zajišťují igelitové pytlíky, uhycené gumičkou ke kotníku. Navzdory bídě, kterou tato obuv vyjadřuje, bývá u svých duševních otců (a matek) vášnivě obhajována.

Velikou oblibu si u vodáků získaly různé páskáče, které nehřejí, ale ani nestudí, na noze drží dobře a vzhledově se na nich pobyt ve vodě nijak zvlášť negativně nepodepisuje. Nevýhodou je, že boty typu „deska a provázky“ neposkytují noze vůbec žádnou boční a podélnou oporu a samozřejmě chrání nohu jen zespoda. Extrémně ohrožený je zde palec, který se rád ukopává o překážky v řečišti. I mezi sandály a páskáči se však již objevují modely, které tento problém řeší.

Naprosto nevhodnou, avšak stále rozšířenější „hydrobotou“ jsou tzv. gumové dřeváky, vysoké měkké nazouvací pantofle na vysoké podrážce. Zdání, že by mohly držet na noze, snad vzbuzuje pásek přes patu, který se ovšem při prvním zatížení neomylně utrhne. Gumové dřeváky mají s vodou společného akorát to, že jsou gumové a jejich jedinou výhodou je, že plavou. To je důležitá vlastnost, protože většinou ihned po pádu do vody opustí nohu svého majitele. Ten v tu chvíli ztrácí jakoukoli ochranu chodidel a přibývá mu věcí, které musí chytat. V poslední době se tento nešvar rozšířil i mezi dosud poměrně lucidními vodáky, což mě přivádí k názoru, že tyto veskrze populární boty jsou návykové. Pohodlí a módní trendy vítězí nad zdravým rozumem.

Samostatnou kategorií je obuv zvaná flip-flop, což jsou v podstatě známým vietnamkám podobné pantoflíčky - plácačky, vhodné tak akorát do sprchy. Flip-flopy jsou naštěstí (zatím) rozšířené zejména u cizinců. U této skupiny lidí není ani výjimečné, že se po nastoupení na loď z jakýchkoli bot zují, aby se boty nenamočily. Zlí jazykové tvrdí, že tak činí proto, že nechtějí „umřít v botách“.

Narozdíl cizinců na českých řekách se čeští vodáci v zahraničí v otázce bot chovají poměrně příčetně. Ale i na českých řekách je možné často pozorovat české vodáky pro jistotu úplně bez bot. Nelze však určit, zda obutí prostě z principu neřeší, nebo zvolili špatně a již o obuv přišli. Pokud boty vzala voda, nezbývá, než poradit, aby si příště vybral lépe. Pokud obutí dlouhodobě neřeší, je jen otázkou času, kdy bude muset vyhledat chirurga. V obou případech však nezbývá než doufat, že jen blbec dělá stejnou chybu dvakrát.

Užitečné odkazy na další články týkající se tématu Obuv na webech společenství 1.outdoorova.eu:

Svetoutdooru.cz:
To se nám to šlape aneb jak se změnily trekové boty
Hiking.sk:
Nová membrána eVent Cocona
Ponožky Teko
Cestovatel.cz:
Nejlepší boty pro cestovatele