Dneska pan hrázný přidal o kubík navíc a je to tak snad každý rok. V sobotu pouští nějaké to množství a v neděli přidá vždycky kubík navíc. Takže v neděli teče 8 kubíků. Těším se na to jak malý kluk. Předchozí den byla horní Kamenice super, a tak nás vidina dobrého pádlování hnala z přehrady dolů …

Říkáme si pár organizačních informacích a vyrážíme, první Jirka, za ním Skín, Eliška, Lenka a skupinu uzavírám já. Od prvních metrů je poznat že rozdíl kubíku je značně prospěšný pro čisté průjezdy. Neustále musíte být plně koncentrovaní na svoji jízdu. Krátké zaváhání je zde trestáno vyjetím z ideální stopy, najetím na šutry nebo se vám přihodí jiné taškařice. Když už se blížíme k nejtěžšímu místu, upozorňuji holky na poměrně zajímavý katarakt a jedeme. Do této chvíle se cítím skvěle a jede mi to krásně. Koukám kudy vede moje lajna přede mnou, spíš se kochám, slunce ozařuje peřeje. Ostrá zatáčka doleva, ale voda mně vynáší víc doprava, než chci. Pár rychlých záběrů a už jsem tam kde potřebuju - ale nějako moc blízko obrovskému šutru. Takový klasický rozřazovák. Voda se kolem něj balí, tak si říkám že mi ta voda pomůže ...

Jak banální chyba! Stačil by snad jeden záběr pádla. Místo toho mně to nasaje přímo na šutr. Jediná Lenka zastavuje v levém mini-vracáku a vidí co se děje. Všechno je otázkou několika vteřin. Chytám se šutru pravou rukou a snažím se odtlačit pryč. Samozřejmě, voda je silnější a rychlejší, takže se mi nedaří nastavit proudu dno kajaku, ale voda mně pomalu a jistě zasouvá pod kámen. V hlavě mi probleskne, že když se odšprajduju tak to bude ještě horší, ale voda tlačí čím dál víc. Daří se mi trochu posunout, ale náhle se propadám níž. V Lenčiných očích vidím strach, a zbytek skupiny je daleko. Musím pryč a rychle !! Strhávám šprajdu, kajak se zalíjvá vodou a já jdu zase o něco níže. Asi nejhorší okamžik, chvíle kdy není čas na zmatkování. Snažím se vyprostit nohy ale nejde to. Proud tlačí a ohýbá mi záda. Při prvním loknutí vody se mi daří dostat pravou nohu z kajaku a hned poté levou, vystřeluju na kámen a jako pavouk vylézám nahoru. Nevím čeho jsem se držel, ale šlo to. Kajak je uklizenej pod šutrem, pádlo má Lenka a já mám super výhled.

Je to otázka pár minut, než s pomocí házečky hozené ze břehu chytám karabinou příčný chyt na špici mého Habitatu. Je to asi desátý pokus, co se snažím v proudu dostat k chytu, ale podařilo se. Kajak je po chvilce venku na břehu a já taky. Objevuje se tam „Sandokan“ a vítá nás slovy "Jé, vy jste mi vytáhli kajak ?" Co jsem mu asi mohl říci, než "Blbče, to je můj kajak!" a Sandokan na to: "Aha, tak můj kajak tam je uklizenej taky! Pod tím šutrem." Necháváme Sandokana jeho osudu na břehu, a jedeme dál. Hned na úvod kataraktu eskymuju, psychika je pryč. Zvedám, ale poměrně složité místo couvám. Ze břehu slyším "Ty vole, Prďochu, ty to dáváš..." No, jedno je jasný. Ježdění na takové vodě je úspěšné pokud to máte na 90% srovnané v hlavě. Já jsem byl po tomhle zážitku v p..., v pytli. To, co jsem měl v hlavě, mi vůbec nepomáhalo. Taky jsem záhy zjistil, že mi teče do pádla voda, a list se mi pěkně hýbá...

Naštěstí je tu nejsložitější pasáž, já to mám jasně dané. Přenáším s holkama. Chci tady pochválit spoustu jezdičů, co tuhle nejsložitější pasáž jeli. Shromáždil se tu dav na břehu a všichni pozorovali, jak to smaží Číva, Čuro, Míra a další. Matěj ukazuje, že nejdůležitější je správný nájezd. On ho sice kazí, ale zkušenosti z těžké vody jsou znát a do skoku se dostává srovnanej a v pohodě. Pěkně jede Maty a ještě lépe jede Bouky. Je vidět jeho plné a maximální soustředění na bezchybné sjetí. (Bouky moc ses mi líbil, ale jsem na holky, neboj.) Potom Karásek ukazuje parádní back loop, ale je v pohodě. Ondra Krupka vypadá jako robocop, ale dává to celé na jedničku! Jirka Novák jede opravdu pomalu, mizí v roládě, ale rychlost není potřeba, důležitý je přesný centimetrový nájezd. Jízda George a Kmentíka je jak z jiné galaxie - jo, tady je vidět, kdo umí jezdit extrémní vodu. Prostě všichni co jsem viděl, že to dali, tak to byli jezdiči, kteří na tuto řeku rozhodně patří! Nemohu vyjmenovat všechny, tak sorry těm, o kterých jsem se nezmínil, asi jsem je neviděl, protože jsem stále hledal své sebevědomí. Je zajímavé, když jsem porovnával stav s předchozím dnem, kdy většina jela jen prostřední pasáž slajdu, a zbytek se přenášel, jak kubík navíc pomohl ideální stopě a průjezd spodní pasáží se ukázal čitelnějším. Nicméně to pořád byla WW V+ !!!

Smutně jsem koukal. Ten den mi hračky spadly do kanálu. Náladu mi pomohla zlepšit památná Fantomasova slova: "Dneska je tak krásně, ale zrovna se na to necítím, sakra ..." Nezbývá než s klasikem dodat: "Nejsem tady naposled."

Zbytek úseku pod tímto kataraktem je pořád maso. Opět projíždím poměrně složité místo pozadu, dneska to prostě už lepší nebude. Když už jsem skoro dole, slyším turisty na můstku jak říkají, že to je "Waterloo" - to by mně zajímalo, co by říkali, kdyby si to vyšli o 1 km výš.

Jak zakončit tuhle moji reportáž? Snad tím, že to nádherné mnohokrát sjeté místo nemá jméno! Ti, kdo to sjeli, by měli popřemýšlet, jak ho pojmenovat. Dříve vodáci pojmenovávali i jednotlivé šutry v těžkých peřejích. Například na Ostrově Hrůzy se velikému kamenu, o který se řeka rozděluje na pravé a levé rameno říkalo "Brežněvův hněv". Dneska si Brežněva už pomalu nikdo nepamatuje, a tohoto konkrétního šutru se taky vodáci méně bojí. Jo, časy se mění a kvalitní vybavení nám umožňuje sjíždět čím dál větší šílenosti. Takže se chlapci a holky, ukažte a pusťte uzdu své fantazii. Ten průjezd tímhle kataraktem se vám určitě pořád honí hlavou a dlouho bude. Mně taky, ale jinak než bych chtěl. Své návrhy posílejte na HYDROmagazín nebo pište do komentářů k článku. Autor názvu, který se bude nejvíc líbit, bude odměněn cenným darem, který věnuje firma HG sport.
A co kdybychom si udělali cyklovýlet s motorovými pilami třeba v srpnu? Vím o pěkném ubytování...

P.S: Lidi co čtou tento článek a na Horní Kamenici stále nebyli, je to souvislá WW V a něco i WW 5+, nejtěžší místo, které musíme nějak nazvat je za určité vody WW VI, spousta kataraktů, skoků, stromů, no prostě dobře "šílenej creek". Rozhodně opravdu těžká voda na evropské poměry. To co se přihodilo mně, se stalo daleko většímu počtu vodáků na této řece. Nemám to potvrzené, ale údajně tři skupinky vodáků čekalo až do tří hodin, kdy vypnou vodu a oni si vyndají lodě ze svých šuplíků. To jsem dopadl ještě dobře, proto mně zbyl čas abych si trochu spravil chuť na dolní Kamenici z Plavů ...

Tak a příště radši napíšu, jak jsem jel s dětmi Vltavu... To bude krásné čtení!

foto: Čestmír Socha a Stanďoch