Po pár týdnech se vám opět pokusím přiblížit atmosféru mého tripu po Novém Zélandu. Kolem desátého ledna jsem se konečně vydal na jižní ostrov. Se sešitou hlavou jsem se posadil ke klukům do auta a zase se trochu pohnul na svojí cestě kolem světa. Jeli jsme si na pohodičku a užívali si okolní krásy. Protože jsme trajekt objednali na dvanáctého, neměli jsme kam spěchat...

Po cestě na mě ale začala padat krize, protože kluci začali plánovat nějaký dívání se sem a tam, lezení a dokonce treking. Znamenalo to pro mě jediné, vzal jsem posledních pětikilo co jsem měl a začal shánět auto. Našel jsem pár nabídek, ale jedinej, kdo zvedl telefon anebo neřekl, že už má prodáno, byly nějací staříci, co se zbavovali Mazdy 121. V inzerátu byla cena 500, já je ukecal na 450, protože kára měla ťuknutej nárazník a navíc byla bez technický a registrace.. No nic, při zkoušce jela krásně a tak jsem Martinovi ještě prodal moji rezervní helmu za 120 dolarů a vyrazil jsem na jih sám.

V Cromwellu už tou dobou pracoval můj kámoš Kajman, kterej přiletěl z Austrálie, a tak jsem dal Mazdě na zkoušku asi 800 kiláčků. Trochu mě sice mrzelo, když jsem jel přes West coast a bylo nádherný počasí, ale stejně jsem nemel s kým a hlavně za co letět někam na řeku.. Do Cromwellu jsem dorazil nad ránem, lehce se prospal a šel shánět práci, protože jsem měl posledních 20 babek. Práci jsem sehnal hned a v pohodě, takže jsem začal hákovat na vinici. Po práci jsem měl sraz s Kajmanem, a jeli jsme pádlovat. Přidal se k nám ještě Kajmanův kámoš Tay ze Států. V Cromwellský crew byl ještě slalomář Jindra Beneš, kterej tu makal na třešních, a po odpolednách učil pádlováni. A taky s námi hodně pádluje Pavel "Medvěd" Bendl, kterej posledních 18 měsíců žije v Queenstown.

Naší domácí peřejí je asi 500 metrů dlouhá, krásna a vodnatá (cca 300m3) Citroen rapid. Najdete tu hned tři luxusní lajny. Hlavní středem, zprava do proudu s boofem a levou, která trochu hází na skálu. Peřej si většinou aspoň dvakrát vynášíme a dáváme si jí pokaždý jinak. Taky ji jezdíme i na rodeovkách a prostě si užíváme. Na konci týdne si po Citroenu říkáme, že bysme mohli zkusit taky Retrospect, což je peřej asi 8 kilců po proudu a je prej velká.

Kajman s Jindrou ji už jeli a prej oba jentaktak. Tak si říkáme, že to okouknem. Nakonec jsme přijeli k dvěma obrovským válcům a už ze břehu bylo vidět jejich sílu. Samozřejmě jeden napravo a druhý nalevo. Jindra a já jsme si řekli, že pojedeme. Jindra, kterej má super morál a jezdí fakt nádherně jede a já ze shora vidím, jak padá do prvního válce. No to mi moc nepřidalo, ale kluci ukazujou, že ok. Tak jedu, vyhnu se prvnímu, zkouším jet doprava ale proud je docela silnej takže jedu na komoru toho druhýho válce, kterej je větší.

Dávám poslední záběr, dlouhej nádech, předkláním se a čekám. Náraz jako do zdi mě probírá, nedává šanci a vycucává z lodě. Naštěstí mám pořád dost kyslíku, takže čekám, až mě válec zašlape dolů a pak jsem konečně venku. Ještě pár vln na přidechnutí a už si to lezu na břeh. Byl jsem až překvapivě v pohodě, protože jsem se dobře nadechnul, ale jinak teda nic moc. Prostě jsem to trochu podcenil a dostal hrozně naloženo. Už se těším na další pokus. O víkendu pak dáváme místní podešťovou klasiku Routeburn, kde je docela dost vody a je to pěkná 4-5. V neděli klasicky Citroen abysme si odpočinuli a zase do práce. Po dalším týdnu už v práci není místo a já se rozhoduju mezi sháněním dalšího jobu a cestou na West coast. Nakonec to jistí pohodovej canyoning u Queenstown a následnej odjezd na West coast v mojí obrovský limuzíně 121.

Jedeme s Kajmanem a Medevědem a já si říkám, že na peníze kašlu a že si je užiju, když jsou poslední. Po příjezdu máme radost že je hezky a jdeme zkusit horní Kakapotahi. Je sice trochu málo vody, ale jdeme na to. U prvního skoku to moc nevypadá, ale po prohlídnutí na to jdu. Trochu málo místa a skály všude okolo. Trochu jsem z toho potlučenej a shodujeme se, že vody je fakt málo... Jedeme tedy radši zkouknout Waitahu, kam bysme mohli letět další den. Vypadá dobře, a tak si objednáváme na ráno helikoptéru. Bruce Dando, který vozí kajakáře a dává dobrý ceny má ale rozbitou převodovku, a tím pro nás West ocast konči. Medvědovi tu dvakrát pršelo a měl vody moc, teď byli dobré podmínky na lítání, ale málo vody. Něco sice jezdit šlo ale na všechno byl přístup pouze ze vzduchu. Takhle vypadá peklo?

Dáváme alespoň ledovou Fox River a vracíme se zpátky do Queenstown, kde mocně zapíjíme Kajmanovi 23. narozky a pokračujeme surfovat k městu Dunedin na východním pobřeží. Krásný a docela velký vlny nás baví několik dní, ale už musíme začít makat. Kajman na živobytí a užívání si Zélandu a já na letenku do Kalifornie a do Evropy. Taky na nějaký jídlo a benzín, takže asi až do konce dubna. Naštěstí jsme našli dobrý místo a sbíráme ovoce. Takže teď přichází to nejhorší období, zvané práce, ale naštěstí jenom tři měsíce a navíc na Novým Zélandu, kde se dá jezdit po práci a je tu pořád dost teplo...

Možná si myslíte, že to je konec těch keců z druhé strany polokoule, ale koukal jsem, že se někdo zajímal, jak se to dá dělat, jak vydělávat peníze v zahraničí a ještě jezdit a užívat si. Odpovědí je termín zvaný Homeless kayaking. Pevně věřím, že se to uchytí a že vznikne nové Los Padlos. Prostě nemáme nic. Auto, v něm věci na vodu, oblečení, věci na kemping a lodě na střeše. Spíme venku, koupeme se v řece, pracujeme celej den a prostě to punkujem. Platíme jenom jídlo (to nejlevnejší) a benzín. Žádnej majetek, trochu peněz a skvělý zážitky z pádlováni a levného života jako např. Container shopping. Ale nemusíte se bát, popelnice za supermarketama nevybíráme. Jenom jsme je párkrát okoukli a zkusili se vnořit, když tam byly chipsy. Bohužel z nás neměl pan skladník radost a tak jsme tuhle variantu zavrhli.

Mějte se pěkně a přeju hodně sněhu!

Předchozí díly:

Čuro kolem světa IV

Čuro kolem světa III

Čuro kolem světa II

Namaste z Kathmandu

A tady ještě jako bonus jedno delší video - rozhovor před odletem na Zéland:

Pavel Faustus - rozhovor s Jakubem Němcem from WW8