Pár dní zpět mi totiž volala přítelkyně, že její táta potřebuje opravit střechu. Někoho by stejně musel zaplatit, a tak mi nabídnul letenku Praha - New York. Střechy mě ještě loni živily, a tak samozřejmě souhlasím. Dvacátého října přilétám a vyrážím směrem jih, North Carolina. Po cestě jsme vyzvedli loď u Bryana Kirka, ve West Virginii a pojezdili na řece Russel Fork v Tennessee, kde byly závody a festival. Hned začátkem dalšího týdne se přesouváme do Ashevile. Očekávaní malého městečka a Green River protékající pod okny se nekoná. Asheville je docela velké a Green river je odsud asi 30 mil. Překvápko, ale nijak mě to nerozhází a jasně, že na to hned jdu.

Můj kamarád Gareth Tate, kterého jsem poznal v létě v Californii, mi nabídl ukázku řeky a místo na spaní na jeho rozkládacím gauči v západním Asheville. Po dojetí řeky si říkám, že to není jen homerun pro lidi, co tu žijou, ale že hlavní pasáž je férová pětka s několika technickými movy. Další den prší, a tak si s přítelkyní užíváme střechu nad hlavou a připojení k internetu. Samozřejmě doufáme, že hladiny řek stoupnou a my se budeme moct další ráno sejít s kámošema a někam vyrazit. To se stalo a ještě k tomu se vyjasnilo a svítí sluníčko. Když k tomu připočtete barevný listy na stromech a partu solid kajakářů, dává to dohromady odjezd na řeku Toxaway, což je svátkem pro všechny místňáky.

Celkem je nás sedm a řeka nám dává to nejlepší co může. Vyhlazený a dlouhý slajdy, díky protržené hrázi začátkem minulého století. Aspoň někdy ty přehrady k něčemu jsou. Na cestě dolů je několik velkých slajdů, několik menších, několik kmenů a přenášení. Prostě jako vždycky. Asi jedna z nejlepších řek, které si můžete představit... V poslední peřeji si jeden z lokálů, Billy Jones, láme žebro, a tak to začíná být napínavé. Gareth jde s Billym a zbytek dojede na vysedací místo. Odtud to je pořád čtyřmílový výšlap k autu, ale stojí to za to. Billy a Gareth byli nakonec rychlejší než Chriss Bear, který začínal šlapat s náma. Stmívá se, hlad už máme od chvíle co jsme nasedli a žízeň je strašná. Vyzvednem tedy auto na nasedání a jedem do Asheville na večeři.

Další den je pořád vlhká půda, a tak zkoušíme na blind druhou největší klasiku a tou je Ravens Fork. Místo optimálních je 10 palců, na vodočtu máme 8, ale prej to jde i za 6, takže jedem! Absolutně jiný charakter, menší slajdy, víc skoků, víc sifonů, jeskyní a technických movů. Nijak nás to nerozhází, a sypem to dolů co to jde, síly stačí a kajaky jedou... Zajímavostí téhle řeky je vysedání. To je na pozemku jednoho z původních indiánů, který kajakáře nechává parkovat na jeho zahradě. Cena je box piv za každé auto. Docela zajímavej pán, se kterým se dobře povídá.

Dalších pár dnů jezdíme na Green river. Je to fakt super řeka. Asi míle a půl na rozjetí, těžká míle s peřejemi Frankenstein, Go left, Swix, Pencilsharper a Gorilla, pod kterou následují 4 nejlepší slajdy na řece. Dole ještě jeden slajd a skok zvaný Sunshine. Asi metr a půl vysokej, ale asi 2/3 padají na ostrý kámen. Následuje klidné místo, kde většina vysedá. Pak následují nejlepší 2-3 míle krásné WW IV - IV+ vody jen tak na svezení.

Naštěstí začalo zase pršet, a tak jsme mohli dát jednu z "oldschool" klasik, zvanou Overflow. Pokud znáte loď Dagger Overflow, tak tu designovali na tomhle creeku. Neni to nic hardcore, ale jsou tam hezké skoky a pár větších technických míst. Aspoň něco kromě Green, kde jsem pojezdil se svou slečnou a ona to mohla odpalovat a nebát se. Další dny najíždíme lajny na Green river. Taky zkouším Dagger Green Boat, která má asi 3,25 metru a chová se jako hodně rychlá creekovka, což znamená tuny a tuny zábavy. S Bryanem Kirkem a Robertem Peersonem se přesouváme do fabriky Wave Sport, abysme si upekli lodě na závody. Robert totiž před pár lety nadesignoval loď Mementum. I přesto, že nikdy nešla do výroby pro nezájem trhu, jde o unikát. Klasický Wave sport design. Ladný, jednoduchý a dobře promyšlený. Dělám si svůj "custom model" světle modrá, s oranžovým kokpitem, lehce nastřelená žlutou, která se mění v zelenou a na zadní palubě mám obtisklou ruku. Jako hodně velkej oldschool, ale krásná loď, která bydlí v Asheville a já jí můžu kdykoliv osedlat a jít vyslat Gorillu.

Čas letí hrozně rychle a my už se blížíme ke konci mého vyprávění. V pátek 6.11. dáme dvě jízdy na Greenu s dlouhejma loděma a jsme ready na závody Green Race. Na put-inu se schází 142 závodníků a jeden z největších závodů v Severní Americe může začít. Lidi jezdí Green po minutě za sebou po necelé tři hodiny. Kategorie jsou dlouhé lodě a krátké lodě. Závodím v obojím, ale v dlouhých lodích končím ve dvou nejhorších vracácích na řece. Ztrácím něco kolem půl minuty, a tak doufám, že krátké lodě budou lepší. Mezi jízdami jsem dostal napít vína, takže doufám v uvolnění svalového tonusu a slušný výsledek. Lajna mi vychází, až na dvě drobná zaváhání, a tak končím na příjemném šestém místě. Obě kategorie vyhrál lokál Andrew Holcombe, který jezdí na Green river asi tak 15 let skoro každej den...
Následovala samozřejmě party, vyhlášení a pití různých drinků...

V neděli jízda na Green a odjezd k přítelkyni domů, do Pennsylvánie, kde musím spravit střechu... Místo natáčení v Jižní Americe, Africe nebo Asii mě čeká zima v Evropě, snowboarding, stříhání filmu a příprava projektů na příští rok...

O profesionálech s pádlem v ruce se více dočtete také v tištěném HYDROmagazínu 6/09, který právě vychází.

Pěkné fotky z letošního Green Race můžete vidět na www.kanumagazin.de.