Vulkán Mt Egmont

Výše zmíněný Mt Egmont jsme nakonec ani nezdolali, protože bylo extrémně hnusně a foukal silný vítr. A to i na parkovišti u infocentra, což je pouhých cca 1000 m.n.m. Tahle sopka na jihozápadním pobřeží severního ostrova je celkem známá svými změnami počasí. Doporučují vzít si sebou krom teplého a nepromokavého oblečení sluneční brýle, klobouk, zimní čepici a opalovací krém. Je tam možné zažít všechna 4 roční období během odpoledne... A tak jsme nakonec dali na radu paní v informacích a nahoru jsme nešli. Místo toho jsme vyrazili dál, až na severovýchodní pobřeží do městečka Whakatane, kde by podle předpovědi mělo být líp. Cestou míjíme Tongariro, náš další sopečný cíl, ale je stále hnusně... snad později. Bohužel už musíme dost počítat dny, abychom do odletu stihli vše, co chceme...

Sopečný ostrůvek White Island

Ještě než začnu psát o White Islandu, rád bych řekl, že na Zélandu téměř každá zajímavost a atrakce je nej. Nejlepší, nejvyšší, nejaktivnější tady, nejaktivnější támhle...i všechny tyhle sopky působí dojmem, že právě na tuhle nejhezčí, nejčinnější, nejvyšší, nejextrémější, nejprudší, nejkuželovitější...musíte zajít.. Takže se omlouvám, ale už v těch nej mám takový zmatek, že vám prostě nepovím, čím vším nej je právě tahle. Ale vlastně, v jednom časopise jsem tu viděl nadpis u textu o White Island „Nekrásnější místo kam vyrazit na Novém Zélandu“.

White Island je malý ostrov vzdálený asi 30 km od pobřeží a nic jiného než sopka tam vlastně není. Dříve se přímo v kráteru těžila síra, ale důl tam od výbuchu v roce 1914 už také není. Pouze jeho trosky.

Každopádně na ostrov můžete letět buď vrtulníkem a nebo jet lodí. My si vybrali loď, a jak jsme zjistili při cestě zpět, byla to rozhodně správná volba, ale o tom až dále. Všichni jsme nafasovali helmy a plynové masky a hurá na sopku. Na poměrně silný zápach síry si člověk po chvíli zvykne i bez masky. Během asi dvouhodinové procházky jsme viděli syčící díry, ze kterých se pářilo, neskutečně sytě žluté a červené skály, šedivé bublající potůčky a zelené vařící jezero přímo v kráteru. Člověk při tomto výletu má pocit, jako by byl na jiné planetě, zapáchající a neskutečně barevné.

Po návratu k naší jachtě jsme dostali oběd, objeli jsme ostrov ještě dokola a vydali se na cestu zpátky. Ale tu nám zpříjemnilo ještě pozorování delfínů. Normálně plavali s námi, skákali před lodí a surfovali na naší vlně. A když kapitán přidal plyn, delfíni taky přidali a jako by je to bavilo ještě víc. Tak tohle bychom při letu vrtulníkem určitě neviděli...

Večerní pádlování na Kaituně

Po White Islandu jsme vyrazili zpět směrem k jezeru Taupo a Národnímu parku Tongariro. Kolem šesté večer jsme projížděli kolem Rotoruy a řeky Kaituna, kterou jsme pádlování na Zélandu zahájili, a tak jsme jí dali ještě jednou. Pravděpodobně jsme tím pádlování zde i ukončili, maximálně si ještě někdy navečer zasurfujeme na moři.

Trek Tongariro crossing a vrchol Mt. Ngauruhoe

Naštěstí předpověď vyšla a na trek v Narodním parku Tongariro nám vyšlo také úžasné počasí (úměrně počasí máme i neskutečně moc fotek na plakáty, pohledy atd, krajina je tu dost fotogenická..). Je to celkem masová záležitost, protože toto by měl být snad nejkrásnější a nejlepší Zélandský trek. Většinou se vyráží brzy ráno a trek Tongariro crossing, který nevede ani přes jeden z vrcholů sopek je na 7-8 hodin (bez pauz a odpočinků). Jenže my chtěli samozřejmě taky na vrchol, na zde nejvyšší Mt. Ngauruhoe (2291 m.n.m.), což je také stále pouze dřímající sopka (naposledy bouchla v roce 1975). To měly být další tři hodiny navíc..

Tak jsme hned od rána vyrazili značně svižným krokem a předcházeli téměř nekonečnou řadu dalších turistů. Pod Mt. Ngauruhoe jsme dorazili za poloviční čas, než psali na značkách, tak jsme si říkali, že to stíháme v pohodě. Nicméně cesta na vrchol už nebyla tak snadná. Naštěstí tam tedy také chodilo podstatně méně lidí. Místama se lezlo po čtyřech, sem tam člověku nohy podjely po kamení (tedy po ztuhlé lávě) a domýšlet, co by bylo, kdyby člověk ujel snad nějak víc než jen pár centimetrů se nikomu moc nechtělo. Každopádně tenhle výstup rozhodně není vhodný pro lidi co mají problémy s výškou. Naopak vysokohorští turisté a i horolezci by mohli být nadšení.

Po překonání 800 výškových metrů po suti, štěrku a kamení bez výrazněji značené stezky ve velmi strmém stoupání jsme se dostali na vrchol. Místama mezi kameny opět unikala horká pára a místama byl sníh, celkem zvláštní kombinace. Přes noc tu zřejmě mrzne i v létě. Výhledy, které se nám otevřely za výstup ale rozhodně stály. Opět krajina jak z jiné planety, černá ztuhlá láva se sněhem, unikající pára a ohromný červený kráter (do kterého se nesmí sestupovat, hrozí zadušení jedovatými plyny..). Dali jsme si sváču na hřebeni nad kráterem, nechali jsme se pohltit fotografickými múzami a asi po dvou hodinách jsme si přístroje násilím uklidili do batohů a začali jsme řešit, jak se vlastně chodí dolů.

Naštěstí už před námi dost lidí vyrazilo a tak jsme si poprvé v životě sjeli pravou a stoprocentní černou sjezdovku. Akorát místo sněhu tu byly černé kameny lávy, místo lyží jsme měli pohorky a místo požitku z jízdy jsme měli strach spadnout, protože ostré lávové kameny by nás pěkně nastrouhaly. Když jsme dojeli k sněhovým plotnám, dalo se opatrně klouzat po těch, případně po nich šlo i jít, protože sníh se bořil a neklouzal jako lávová suť.

Smaragdová jezírka

Když jsme se dostali zpět na rozcestí dole, vyrazili jsme dál. Ještě jsme si užili pohled na Červený kráter a na smaragdová jezírka. Přemýšlel jsem, jaké přídavné jméno by je nejlépe popsalo, ale žádné není. Prostě smaragdová, sami vidíte na fotce... Není nijak dobarvovaná ani upravovaná, opravdu taková jsou.

U jezírek jsme si dali oběd a už nám pomalu začínalo téct do bot, protože v 5 nám měl jet odspoda poslední autobus, který nás doveze zpět na parkoviště, kde máme auto. Naštěstí od jezírek už nebylo co fotit a tak jsme opět nasadili značně svižné tempo. Autobus jsme stihli akorát a unavení a nadšení jsme se vrátili k našemu autu.

Waitomo Caves

No a poslední odstavce nebudou o sopkách, ale o oblasti kolem městečka Waitomo. Je zde obrovský jeskynní komplex. Některé jeskyně jsou přístupné pouze s průvodcem, jedna je opět volně přístupná, další jsou jen menší „přírodní tunely“ kam se dá dojít. My zajeli k „Raukuri Natural Tunnel“, kde za prosvítajícího slunce skrze bush všechno hraje úžasnou hru stínů a světel a opět řádíme s foťáky.

Další informace, články, fotky a videa najdete na webu projektu: zeland.h2omaniaks.com