Jedeme proto na další obhlídku, řeka jde neustále podle silnice. Docela se divím že na řeku nastupujeme v téměř maximální sestavě. Pokud by bylo o trochu víc vody bylo by to nádherné svezení na lehčí WW IV, takhle i s tou trochou drncání nikdo taky nespokojenej není. Končíme po 10 km u parkoviště s restaurací kde zrovna poobědváme.

Odpoledne nás čeká další zklamání. Vača, údajně jedna z nejhezčích a nejromantičtějších řek Rodop, je taky bez vody. Zde je to ovšem způsobené přehradami nastavěnými po celém toku. Vzhledem k pokročilé době se snažíme najít u některé z přehrad nějaký nocleh, ale celé kilometry se vine silnice v prudké strání nad vodou, a každé trochu příhodné místo je zastavěné. Pokračujeme tak v cestě podél již postavených i rozestavěných přehrad až do pozdních hodin. Během hledání noclehu ujedeme neuvěřitelných téměř 70 km. Mineme tak i celkem zajímavý a vodnatý úsek řeky nad rozestavěnou přehradou pod Debinem. Škoda, tenhle úsek si do zatopení už asi nesjedeme. Nocleh si nakonec musíme draze zaplatit v rekreačním středisku „Malina“, kam dojíždíme až po setmění.

Další den jedeme podél Čepilarské řeky, několikrát zastavujeme a vybíráme si úsek který pojedeme až nakonec dorazíme na soutok s Jugovskou řekou. Stačí jeden pohled na křišťálovou vodu a vyrážíme ihned proti proudu přes Jugovo až k přehradě. Připadám si zde jako v Řecku. Silnice se klikatí vysoko ve stráni, nad hluboko zaříznutým údolím řeky. I sama řeka nám po asi kilometrovém snešení lodi pod přehradu připomíná svým charakterem řecký Acheron, neboli Stix. Jen přenášení dokonale zablokovaného místa nám komplikuje nádhernou šestikilometrovou plavbu plnou romantiky bez známek civilizace.

Po včerejší zkušenosti s ubytováním, vyhledáváme opět kemp tentokrát u Bačkovského monastýru. Ovšem chyba lávky, nikde jinde v Evropě by asi nemohlo takové zařízení fungovat, děs a hrůza. Vše je zarostlé vysokou travou a kopřivami. Chatky drží pohromadě jen silou vůle, zavání zatuchlinou a co může být utržené je utržené. Jediný kdo je s ubytováním spokojený je Sádlo.

Večer musíme do Plovdivu pro Vláďu, který za námi přiletěl až teď. Ani se nedivím když odjíždíme v plné sestavě. Nikdo nevyužívá tohoto „pohodlného kempu“ k odpočinku a relaxaci. Ač jsem prapůvodně plánoval strávit dobu čekání v příjemné hospůdce, jsem Jéňou vtažen do pátrání po římských památkách tohoto města a vůbec nelituji. Fascinující a doposud funkční amfiteatr na mne doslova dýchl závanem zapomenutých časů. Dokonce jsem zapudil myšlenky na orosenou sklenici a plně se vnářím do časů Petrónia, Cicera i gladiátorů zápasících na zdejším stadionu.

Hned po ránu se přenášíme do doby o 1000 let mladší a prohlížíme Bačkovský monastýr. Snad že jsme už několikrát byli v podobných klášterech v Řecku a památky u nás se datují ze stejné doby, ve mne tento klášter i přes svoji zachovalost velký dojem neudělal. Ze vzpomínek mi hlavně v mysli uvízli dost necitlivě umístěné klimatizační jednotky na zdech centrálního chrámu.

Ještě dopoledne tak odjíždíme. Nejdříve jedeme zpět na soutok Jugovské a Čepilarské řeky. Odtud by se snad podle některých údajů řeka měla jmenovat Čaja. Vyrážíme na asi 10 km dlouhý ze včerejška už obhlídnutý úsek řeky, a dokonale si ho užíváme. Není to sice taková romantická kráska jako včera Jugovská, voda také není tak křišťálová a krajinu údolí narušuje hlavní silnice, ale po vodácké stránce je řeka super. Máme ideální stav vody a jednotlivé peřeje na sebe téměř navazují..

Celý zájezd se právě láme do druhé půle, ale my ještě nejsme ani zdaleka v polovině plánovaného programu, musíme proto zrychlit. Přidáváme na tempu a ještě odpoledne stíháme velký přesun napříč hlavním hřebenem Rodop až k řece Arda. Navíc ještě před večerem, v době kdy se připravují večeře, odjíždí vedení výpravy na průzkum k ďáblovu mostu. Čeká nás totiž 30 km plavby kaňonem teprve nedávno vodácky objeveném. Informace opět všelijaké – od WW II až po strašení pětkou. Vody je opět jen tak tak, prý podle pracovníků elektrárny vypouštějí 12 m3/s a řekou okolo kopce nepřitéká nic, přesto se od nich necháváme přesvědčit že to bude pro raft sjízdné. S raním kuropěním ze spacáku, to není představa té správné dovolené, ale délka téměř nepřístupného kaňonu vzbuzuje respekt. Naštěstí se po třech dnech konečně vyčasilo a příjemné sluníčko nás provází po celý den i zbytek zájezdu.

Arda se nám představuje dost cudně. Jen pozvolna poodhaluje své vnady ovšem po té co nenávratně zmizíme v nepřístupném kaňonu se předvádí jak dokonalá bar dáma. Předvádí se se vším všudy. Přichází nádherné pasáže v ještě krásnějším údolí, které se mění s každou zatáčkou. Peřeje také následují v nepřetržité kaskádě jak perly na růženci. Dokonalý vrchol zájezdu. Několikrát musíme zastavit na prohlížení, většinu peřejí však, díky Tomášovi, zvládáme jízdou na oči. Brzdí nás ale raft pro který není dost vody. Proto po krátké přestávce, u „Ďáblova mostu“, na jediném obtížně přístupném místě zhruba v polovině trasy, výrazně redukujeme sestavu. Dál pokračujeme jen na kajacích a pouze v šesti lidech. Řeka se na rozdíl od nás se ale nemění. Peřeje si stále zachovávají stejný charakter, dosahující na rozmezí WW III až WW IV a my si jí užíváme až k jezeru Kardžali.

Na břehu tohoto přehradního jezera nacházíme i krásné tábořiště. Jsme na nejzazším bodě našeho putování.

Nezkrácená verze článku, který vyšel v HYDRU 1/09

Pokračování příště