Vyrazili jsme v sobotu odpoledne půjčeným autem s plánem zastavit se večer v Leavenworthu a vybrat něco z nabídky tamních raftových cestovek.

Cestou po státní silnici č.2 proti proudu Skykomish River jsme už k večeru narazili na křižovatce Index blízko nádherného vodopádu Sunset Falls na poutač raftové společnosti Chinook Expeditions. Hned vedle silnice plechová bouda, rafty na vleku a starý školní autobus, jsme zkusili oslovit lidi, připravující materiál na zítřejší sjezd. Když jsme řekli, že už jsme raftovali skoro na všech kontinentech, a že bychom se chtěli svézt ráno s nimi na pořádný vodě, odpověděl nám chlapík ze kterého se vyklubal majitel firmy jménem Shane, že teda jo. Druhý den mají jet klienti z Casina, a vody je víc než je na takové chlapíky zdrávo. Tak aspoň bude mít s sebou někoho zkušenějšího. Dal nám slevu a ještě nám doporučil místo pro stan blízko u řeky.

Na jeho doporučení jsme ještě večer vyrazili asi 3 míle na vodopád Sunset Falls, kde celá řeka South Fork Skykomish padá přes žulové prahy úzkým korytem o 20 m níže.

Ráno jsme si prohlíželi partu chlapíků z kasina.

Kromě běžných týpků tam byli asi 4 hoši přes metrák, z toho 2 opravdu pořádní cvalíci. Říkali jsme si, že ty bychom teda v raftu na IV–V za velké vody mít nemuseli. Naštěstí na nás vyšel ten lehčí, asi 120kilový a na zadáku jel šéf, na háku jsme se střídali se zkušeným Timem a jeho osmnáctiletým synem, kteří to už několikrát jeli.

Jely 4 rafty, na jednom menším seděli mladí adepti na raft guidy, které si Shane po měsíčním výcviku testoval. Nasedali jsme na přítoku North Fork, kde teklo vody celkem málo, ale vzápětí se koryto docela sklopilo a už jsme byli na WW III v pěkných vlnách. Shane i ostatní zadáci měli vesla, což se ukázalo podstatné, protože museli párkrát pořádně zabrat, aby nás nacpali do správných nájezdů.

Pod soutokem se South Fork vody pořádně přibylo, a asi po 3 mílích se přistávalo vpravo u břehu na prohlídku nejtěžšího místa. Nebývá to obvyklé u raftových společností, které jezdí tu svou řeku celou sezonu, takže jsme předpokládali, že jsme u nejtěžšího místa a vody je víc, než bývá obvyklé.

My bychom si vybrali dámskou cestu, která měla za téhle vody i tak pár pořádných skoků, ale Shane vybral průjezd obtížnější. Několik skoků za sebou bylo vyšších než délka raftu, a navíc ti drobečkové. No, ale už jsme jeli. Pár pořádných sprch zleva i zprava a několik skoku do pořádných děr, ale ustáli jsme to. Pak jsme přistáli vlevo ve vracáku a čekáme na další. Místo druhého raftu však vidíme plavat jeho posádku. Zbývalo nám sjet poslední část obtížného úseku, ale pádlujeme jim rychle na pomoc.

Chytáme plaváčky, taháme je předpisově do raftu, ale ouha, tady plave majitel kasina asi 150ti kilový drobeček – „Big John“. Dostat ho do raftu, je pořádná práce pro dva. Najednou je nás ale na jedné straně raftu příliš, takže na dalším skoku se raft nebezpečně naklání a nebýt zkušeného Shana, plave nás tam už 14. Podařilo se mu to srovnat, a my co jsme při vytahování majitele kasina vypadli, jsme se za pomoci drobečka z našeho raftu dostali zpátky, a nakonec se nám podařilo dostat dovnitř i Big Johna.

Raft byl po okraj plný, bylo nás v něm celkem 11, ale naštěstí jsme už ve vracáku. Plaváčci postupně přelézají do svého původního raftu. Jen Big John, který je v šoku, sedí na dně raftu, a je rád, že to přežil. Snad hodinu odmítal kamkoliv se přemístit a sotva popadal dech.

Myslím si, že si po takovéto rozplavbě napřesrok pan majitel vybere jinou atrakci k team-buildingu.

My jsme si udělali spokojeně další čárku za sjetou řeku a šťastní, že to dobře dopadlo, jsme pokračovali v cestě.

text: Jára Kučera, foto: Tim