Ani původní plán autobusového zájezdu už neplatí, a tak v pátek 16.5. 2008 vyjíždí směr Bulharsko dva mikrobusy s vlekem. Téměř nový Ford tranzit (z půjčovny) nabírá své osazenstvo v Praze. Z druhým o poznání starším Peugeotem Boxerem, z naší loděnice, objíždím kamarády v okolí Kolína. Tedy po pravdě, zajíždím do Peček kam se všichni sjíždí. Přes veškeré komplikace s odjezdem se nám daří dorazit k motorestu na 122. km dálnice téměř ve stejnou dobu, někdy okolo půl desáté. Po téměř celodenním shonu je to první chvilka kdy můžeme v klidu posedět, najíst se a také seznámit se s několika málo novými členy, jinak už osvědčené a letité sestavy.

Po celonoční nonstop jízdě nás svítaní zastihuje na srbských hranicích, které bez problému překračujeme. Uháníme dál po srbské, tučně placené, rádoby dálnici až do odpoledních hodin kdy se zastavujeme jen několik kilometru do hranic s Bulharskem v jakémsi motorestu. Dál už ve volnějším tempu pokračujeme, až na obchvat Sofie kde se stáčíme na sever do údolí Iskaru. Nocleh nacházíme na krajnici u boční silnice za vsí Redina. Konečně se můžeme dát po cestě trochu dohromady, okolo protékající říčka nabízí i možnost příjemné koupele. Ráno i přes už doslova svrbějící ruce si ještě prohlížíme vodopád u Gara Bov a poté čekáme pod Zverinem na Honzu s manželkou kteří tu jsou už od pátku na svatbě u známých. Je už opět odpoledne kdy je možné konečně zavelet „do gumy“ a vyjet na řeku. Jedeme Iskar v úseku Zverino – Ljutibrod. Řeka se zde zařezává do vápencového kaňonu, jehož romantickou krásu narušuje jen řada silničních a železničních mostů, jejichž pilíře a pilíře mostů již dlouhou dobu nesloužící svému účelu zvyšují obtížnost a nebezpečí, jinak nijak náročné dvojkové vody. Asi 2 km pod Čerepišskim monastýrem končíme u restaurace, kde už před našim příjezdem objevují řidiči „Zagorku“, což je místní velice dobré pivo. Odjezd od řeky se proto neúměrně protahuje, a večer tak nezbývá než se vrátit na vyhlédnutou louku u řeky a strávit noc ve společnosti miliónů všudypřítomných komárů.

Vzhledem k tomu že v okolí nevíme o žádné další jetelné řece, čeká nás po ránu dlouhý přesun tentokrát směrem na jih od Sofie. Cestou se ještě zastavujeme v Botevgradu na nákupech. Nakonec jsme rádi, když opět pozdě odpoledne přijíždíme do Samokova a odtud pokračujeme k Černému Iskaru. Jen chvíli se rozkoukáváme u mostu nad vesnicí Govedarci. Podklady které máme hovoří, že řeka by měla být sjízdná ještě 20 km proti proudu, vody je celkem dost, a proto se jedeme kouknout kousek výš. Po asi čtyřech kilometrech, kdy z řeky nevidíme nic, zastavujeme na rozcestí k chatě „Majlovica“. Jde se na průzkum, řeka je někde dole je slyšet, ale vidět moc ne. Nakonec se podaří najít i schůdnou cestu a po chvíli váhání se rozhodujeme že to zkusíme odsud. Řeka sice vůbec neodpovídá popisu, podle viditelného úseku to hodnotíme na poctivou rychle tekoucí trojku a podklad hovoří WW II.

Jedeme, řeka opravdu utíká, ale charakter si drží stále stejný bez větších záludností stále rychlá WW III. Jen dvakrát musíme přenášet padlé stromy. U mostu nad Govedarci nás čeká zbytek výpravy. Odtud je tok klidnější (WW II), řečiště se rozšiřuje a občas rozděluje do několika ramen. Připomíná mi to tu Belou od Ráčkova potoka. To se nemění až po pravostranný přítok „Levi Iskar“. Už jen tento nečekaný soutok je dost zajímavý a v našem podání si vyžádal celkem tři krysy. Řeka zde přibírá dost vody, koryto se zužuje. Dál k tábořišti se střídají výživné trojkové pasáže jedna za druhou.Nocujeme na krásném místě u soutoku s Bílým Iskarem.

Je pondělí, třetí den vodáckého programu a my hned ráno vyrážíme vzhůru podél Bílého Iskaru. Jediný popis řeky hovoří - velký spád a obtížnost. Prohlédneme a uvidíme. Dole u mostu to vypadá jetelně, ovšem ze vsi nic vidět není jen to že dole něco teče. Další prohlídka u horního mostu taky plavbu nevylučuje, a tak pokračujeme auty až k první lávce naučné stezky. Tady už obtížnost opravdu vzrůstá s každým metrem a tak začínáme odvazovat. Je nás jen šest. Ostatní obouvají pohorky a chystají se na výšlap, údajně největším ledovcovým karem Balkánu. Po rozloučení s pěšáky, nás vodáky na oplátku vyprovází strážce Národního parku o kilometr níž mimo park. Smůla, měli jsme bejt rychlejší.

Řeka se pod parkem trochu rozšiřuje a slušelo by jí zde drobátko víc vody. Na druhou stranu ještě že to drhne a brzdí, letíme totiž klikatící se řekou mezi vrbičkama, za větší vody by se asi leckde těžko zastavovalo. U mostu nad vsí se koryto zužuje a následuje to co jsme si nahoře přáli, vody je víc, zastavit se skoro nedá, jen řeka je trochu přehlednější. Ani se nenadějeme a jsme u dalšího mostu kde ještě ani nečekají auta, takovej to byl fofr. Naštěstí jsme bez problémů zvládli i jízek který by za větší vody mohl být problém.

Po vyzvednutí pěšáků se vracíme na Černý Iskar. Po včerejší a zkušenosti se chceme podívat ještě víš proti proudu. Láká nás popisovaných 20 km WW II i když dle mapy je to k chatě „Vada“ jen 8 km (od rozcestí 4 km) a řeka je určitě WW III. Moral z nás vyprchává hned po pár stech metrech, cesta ač asfaltová je neskutečně rozbitá. Kdyby se dalo rozumě otočit tak hned od záměru upustíme. Takto jedeme dál a asi po 2 km se konečně přibližujeme k řece. Vody je dost, řeka se nezdá o moc obtížnější ale hned na dohled vidíme dost nepříjemné místo zapadané stromy. Nakonec dojedeme až k chatě, jediná voda která zde teče je pramen u kterého plníme kanystry. O řece se zde mluvit nedá, jen někde asi tak 1 km před chatou se stéká několik potoků. Po zralé úvaze se vracíme na rozcestí, kde jsme začínali včera, a opakujeme to co už známe a můžeme doporučit pro další zájemce. Táboříme na stejném místě jako včera.

Plán dalšího putování nás odvádí do Rodop, nedokážeme ale odolat a ještě cestou si po ránu chceme sklouznout spojený Iskar do Samokova. Bereme to jako jednoduché svezení po řece která už opustila horské údolí. Ovšem chyba lávky, téměř metrové vlny se zvedají celou cestu a asi dva kilometry nad městem vjíždíme do úseku který je totálně zablokovaný padlými stromy. Obnášení lesem komplikuje raft, bahnité tůně, i nutnost přepravit se přes řeku. Když konečně dorazíme do Samokova začínají být řidiči už nervózní. Přesto vydrželi hlídkovat u řeky aby nás zastavili před prvním stupněm v navigaci pod kterým nebezpečný válec.

Celé následující odpoledne strávíme v autech. Jedeme přes zimní středisko Borovec do údolí řeky Marice. Iskar nás nalákal krásnou vodou, ale tady nás čeká zklamání, přejeli jsme jen kopec a s vodou je ouvej. V Kostenci se z mostu díváme spíš na polosuchou stoku než na vysněný cíl našeho putování. Pokračujeme raději hned dál do Belova a údolím Jagodnice, kde jsme měli bejt tak někdy v začátkem dubna. Teď jenom koukáme ze silnice na suché koryto, těžko posoudit obtížnost ale byl by to asi hezkej cvrkot WW IV. K večeru dojíždíme k jezeru Batak, jen těžko tady hledáme kousek rovného místa na stan, ale místo je to nádherný.

Nezkrácená verze článku, který vyšel v HYDRU 1/09

Pokračování příště