Třetí skupina paddlerů nesnese pomyšlení na celou zimu bez pádlování a podle vzoru stěhovavých ptáků odlétají do teplých krajin jako je Chile, Mexiko či Nový Zéland. My však nedisponujeme tak velkým kapitálem, abychom mohli letět pádlovat na jižní polokouli, a tak jsme zvolili kompromis. Korsika sice není na silvestra tropický ráj, ale zato se tu v tomto období dá moc dobře zapádlovat.

Ještě mokré hydro z Padrťáku, který nám nadělil Ježíšek na Štědrý den, jsem hodil do loďáku, nějakou tu konzervu k tomu a mohlo se vyrazit. V Alpských sedlech, na cestě do přístavu, jsme byli ve velkém pokušení sundat lodě a trochu si zasnowkajakovat v čerstvém prašanu, ale báli jsme se, že nestihneme trajekt.

Na ostrově nás přivítaly palmy s vánočními ozdobami a my vyrazili na první řeku - Fium Orbo. Ta ovšem se svými 44 cm byla úplně suchá, a tak Doktor zavelel směr Vecchio. Když jsme k Vecchiu přijeli, na vodočtu bylo 140 cm. Což označil Doktor za menší jak malou vodu a já se už začal o program našeho výletu trochu bát. Karel ovšem řekl, že to jeli i za menší vody, a tak jsme v oslabené sestavě vyrazili na naši první Korsickou řeku. Vody sice opravdu moc nebylo, ale sjet to šlo v pohodě.

Další den jsme se přesunuli do údolí Rizzanesse. Asi nejznámější Korsická řeka nejenom pro mě. Bohužel přehrada, proti které jsem na internetu vyplňoval petici, byla již dostavěná, proto jsme ani nedoufali, že bychom zde měli vodu. O to větší překvapení pro nás bylo, když voda na vodočtu olizovala 70 cm. Pravda nebyla to voda velká, ale dát si Korsickou klasiku jsme museli. Protože v naší osádce byli borci již Korsiky znalí, za chvíli jsme sjeli spousty dlouhých, krátkých, křivých i rovných slajdů, několik malých i velkých skoků a brzy jsme byli u nejznámějšího vodopádu na Rizzanesse. Ten jsme více či méně všichni úspěšně zdolali ať dámskou cestou či elegantním boofem. Někteří dokonce neúmyslně zvolili styl hřebík.

V údolí Rizzanesse jsme zůstali i další den. Měli jsme zde totiž naplánovanou ještě jednu lahůdku s názvem Codi. Na nasedačce nám hezky svítilo sluníčko, a tak jsme dosušili naše hydro a vrhli jsme se do soutěsky tohoto pravostranného přítoku Rizzanesse. Ačkoli to na začátku moc nevypadalo, měli jsme pěknou vodu - 45 cm. Vodopády už pro nás nebyly takovým překvapením jako po příjezdu na ostrov. Jeden z nich pro nás byl ovšem velkou výzvou. Bylo to kombo u mlýna. Dvoumetrový vstupní drop se musel dobře naboofovat, aby se z malého bazénku odjíždělo při levé straně, pak už se jen nabrala rychlost na slajdu, z kterého jsme dlouhým letem dopadli do laguny. Naštěstí se všem jízda povedla. Představa, že by někdo netrefil levý nájezd a skončil v hrnci uprostřed slajdu, byla dost děsivá. Na večer jsme se přesunuli k traktoru u Tarava a zde jsme si zpříjemnili Silvestrovský večer koupačkou v termálním pramenu.

Na Nový rok jsme se vydali na spodní Taravo. Zde již nebyly tak vysoké skoky, ale spousty slajdů zůstaly. Přes ně jsme dopádlovali až k známé peřeji nazývané prsty. Zde se řeka rozděluje do několika úzkých skalních průjezdů, z nichž ne všechny jsou průjezdné. Ti co zde již byli, nás navigovali do pravého průjezdu. Když jsem se k němu blížil, zdálo se, že se tam loď nemůže vejít. Naštěstí jsem nejel první a to mě uklidňovalo. Místa tu ale opravdu moc nebylo, jen jsem složil pádlo podél lodi a vyrazil vstříc závěrečnému skoku. Před ním bylo místo ještě na jeden záběr, ale boofovat se mi nepovedlo.

Večer jsme se přesunuli do údolí řeky Liamone. Spali jsme na soutoku s Lizolou, kterou jsme měli v merku na další den. Lizola nemá vodočet, ale Doktor to svým znaleckým okem posoudil za jetelné. Vyrazili jsme proto proti proudu na nasedačku. Někteří si tento den zvolili za odpočinkový, jiným zas nebylo úplně dobře, proto jsme vyrazili jen ve třech. Silnice je od řeky minimálně 100 výškových metrů, což byla první překážka. Poté, co jsme se prodrali trním ke korytu řeky, vyrazili jsme.

Asi po hodině a půl pádlování, občas i přenášení, v suchém řečišti, jsme narazili na most. Zde nám vzniklo velké dilema: Vykašlat se na to a vydrápat se úzkou trnitou cestičkou k silnici, nebo pokračovat po „vodě,“ kde na nás měly čekat úžasné vodopády a slajdy. Ačkoli je moje loď těžší jak já, byl jsem pro variantu první. Karel s Mikulášem mě naštěstí přehlasovali a vyrazili jsme dál. Za čas se řeka zúžila a začaly první slajdy. Mezi kterými bylo opět sucho. Cestu nám zkřížil také jeden vodopád, kde jsme museli spustit lodě i sebe na laně. Dále se slajdy začaly hustit a vznikala moc pěkná comba až tří slajdů najednou. Další vodopád byl moc zajímavý. Úzký slajd zakončený čtyř metrovým dropem. Karel jel první a shora to vypadalo, že projel čistě. Já jsem natáčel, takže druhý jel Miky. Ten to poslal víc do leva a skoro po špičce. Ozval se dutý náraz lodi o kámen, ale všechen materiál i lidi přežili. Volal na mě, že si docela bouchnul, tak ať si dám bacha. Pro jistotu jsem zběžně prohlídl okolí a strmé srázy jasně naznačovaly, že jízda bude snazší než obnášení. Nadiktoval jsem si lajnu: „Hodně do leva a pokud možno naboofovat.“ Tuto lajnu jsem naprosto dodržel. Najíždím do slajdu odraz na hraně a let. Místo známého „bůf“ se ozvalo „prásk“. Přistál jsem přímo na šutrák a vyrazil si dech. S bolavými zády jsem horko těžko dojel až do cíle, kde jsme měli v plánu zabít Doktora. Zachránilo ho jen to, že těch pár slajdů a dropů odčinilo to sucho mezi nimi. Navečer jsem si dal ibalgin a bál jsem se, že si na Korsice již nezapádluju.

Další den už od rána svítilo sluníčko a to mi tak spravilo náladu, že jsem skoro zapomněl na bolavá záda. Rozdělali jsme oheň, dosušili věci a vyrazili na Liamone. Na Korsické poměry to byla vodnatka. O slajdy a dropy tu nebyla nouze. Moje páteř mi však po včerejšku zakazovala boofovat a přenášení také nebyl žádný med.

Další den jsme se začali přesouvat k trajektu. Kluci si po cestě dali ještě jednu řeku, ale na to už jsem se fakt necítil. Před naloděním jsme nakoupili ještě pár Korsických lahůdek a vyrazili jsme domů. Chtěl bych klukům poděkovat, že mi představili tento kajakářský lunapark.

kubavondrasek.blogspot.com

Text a foto: Kuba Vondrášek