…Myslel jsem si, že je to velmi příjemné místo, i když voní jako Hádes,“ napsal o Rotoruře slavný spisovatel G. B. Shaw. A nebyl daleko od pravdy. I naše sedmičlenná parta nejdřív ucítí zápach záprtků, pak se teprve objeví šedesáti tisícové město v největší termální oblasti Nového Zélandu, turistické středisko číslo jedna – Rotorua. Zápach sirovodíku, který zde s párou a dalšími plyny uniká ze země, není nejlepším přivítáním, prý si na to ale návštěvník brzy zvykne a přestane ho vnímat.

Asi před sto lety byla oblast kolem Rotoruy ladem ležící a křovisky porostlá bažinatá krajina, kde klokotaly horské prameny a gejzíry chrlily do nebe vodní fontány. Vzduch byl plný par a sirného zápachu. Dnes je toto území porostlé loukami a lesy a stalo se oblíbeným místem Novozélanďanů i turistů.

Než přišli Evropané, žil tu po staletí maorský kmen Te Arawa a dodnes je tato oblast velmi silně ovlivněná maorskou kulturou. Tento kmen podporoval v maorských válkách Brity, za což ho pak jiné kmeny napadaly. Pro Evropany bylo toto území zajímavé hlavně pro léčivé účinky teplých pramenů. V roce 1880 se novozélandská vláda dohodla s kmenem Te Arawa, že postaví na břehu města lázně a ty jsou také dodnes jádrem města.

Nejprve si najdeme ubytování. Nakonec si vybereme Thermal Holiday Park přímo u stejnojmenného jezera Rotorua, což maorsky znamená Druhé jezero. Hned, jak se ubytujeme, vyrazíme do města. Ze všeho nejdřív se stavíme v Infocentru. Tato oblast totiž není proslulá jen termály a gejzíry. Mají tu ještě jednu vychytávku – sjezd sedmimetrového vodopádu na řece Kaituna! A to si samozřejmě nemůžeme nechat ujít! V Íčku si tedy na zítra kupujeme rovnou kombo, sjezd na raftu řeky Kaituny a návštěvu lázní Polynesian Spa. Fakt se těšíme, kromě několika peřejí nás čekají dva vodopády – ten sedmimetrový je zároveň i největší komerčně sjížděný vodopád na světě. Další z mnoha zélandských rekordů. Řeka Kaituna má navíc stupeň obtížnosti pět, takže se opravdu máme na co těšit!

Pak se jdeme projít městem. Tady i v okolí jsou vybudovány četné lázeňské domy, kde se dá strávit den koupáním. Ty největší a neznámější se nachází ve Vládních zahradách – Government Gardens, které tu byly vybudovány během britské koloniální nadvlády a dodnes jsou perfektně udržované. Maoři toto místo nazývají Whangapiro neboli „Místo zlých pachů“, což je poměrně výstižné. Dominantou je budova bývalých zahradních lázní Tudor Tower. Ty zde byly otevřeny v roce 1907. Dnes tu je Muzeum umění a historie. Hned vedle muzea stojí lázeňský dům Blue Baths. To jsou asi dvě nejhezčí místní budovy. Velmi zajímavá je stoupající pára, se kterou se tu setkáváme téměř na každém kroku. Uniká z kanálů, soukromých zahrad nebo jen tak z příkopů. Tuto přírodní energii využívají místní také k vytápění svých příbytků a ke koupání v příjemně teplé vodě pod otevřeným nebem. I my si dnes zdejší vymoženost dopřejeme. V našem Holiday Parku je také tzv. „hot pool“ (bazén s horkou vodou). Bohužel v našem bazénku ale voda není horká, jak by měla, spíš vlažná. Kluci jsou ale vynalézaví. Po bližším ohledání místa Aleš vytáhne z naší auto výbavy francouzák, povolí uzávěr s vodou a už se nám do bazénku řine proud horké vody. Paráda! Takže celý večer všichni strávíme cachtáním se v bazénku.

Na raftech máme být ve tři odpoledne, jdeme se tedy najíst do Pizza Hut, kde mají akci: „Sněz všechno, co můžeš,“ za 10 dolarů. Tomu neodoláme a v poledne jdeme na věc. „Já mám hlad jak vlk! Vám řikám, že po našem nájezdu zbankrotujou!“ hlásí sebejistě Fil a kluše dovnitř. Vrháme se na kousky pizzy a ze začátku to opravdu vypadá, že jim to tam sežereme. Ale pravda je, že po našich siláckých řečech je skutečnost poněkud jiná. O půl hodiny později už jsme všichni narvaní k prasknutí. Sedíme a trávíme. „Jsem snědl 18 kousků pizzy! Zmrzlinu už si fakt nedám,“ funí Aleš. „Já kdybych si dal ještě jedno sousto, tak mi zůstane v puse. Už by prostě nemělo kam jít,“ nechal se slyšet Fil. „Ježkovy oči, takhle jsem se snad ještě nepřežrala,“ vzdychám já. Jediná Verča je z toho úplně u vytržení: „To je můj největší zážitek ze Zélandu!“ Jdeme to rozchodit do města. „Já jsem tak přežranej, že ani nemůžu chodit!“ povídá brácha. „A to máme za hodinu na raftu skákat sedmimetrovej vodopád!“ připomene Dáda. „No já se obávám, abych na těch raftech trošku nevrh,“ drží se za břicho Aleš. „No to sem na ty rafty zvědavá...,“ dodávám.

Na místo určení přijedeme na čas, už tam na nás i s raftem čekají a události naberou rychlý spád. Uvnitř hangáru dostaneme vtipné převleky. Jdu se s Dádou převléct. Když vylezeme, vidíme kluky, jak se smějí u stěny plné fotek. „Pojď se podívat, Zildo, neuvěřitelný fotky lidí lítajících vedle raftů!“ volá na mě Aleš. „To je z toho sedmimetrovýho vodopádu,“ říká s úsměvem chlápek za pultíkem. Smích nás rázem všechny přejde. Fotky vypadají opravdu strašidelně. Ale už je pozdě couvnout, párkrát si máchneme pádlem na suchu, dostaneme rychloinstruktáž a jde se na věc. Jedeme ještě s jednou partičkou, která řídí druhý raft, a předháníme se, kdo jak sjede jakou peřej. Je to super, nikdo už nefuní přežráním a jízdu divokou říčkou si fakt užíváme. Naši průvodci, dva mladí kluci, s náma pěkně blbnou, my furt řveme: „Paráda!“ a oni taky. Dělají s námi různé kousky, jednu peřej sjíždíme vestoje! Několikrát si všichni pěkně loknem vody, ale je to opravdová zábava a velká sranda.

A pak už to přijde! Blíží se osudný vodopád, dostáváme příkazy zaklínit se, sklopit hlavy a jdeme na něj. Úplně cítím, jak se překlápíme a letíme špicí raftu dolů. „Uáááááá!“ je to mazec, pak cítím, jak se špička raftu zaboří do jezírka pod námi a my na chvíli mizíme ve vodě. Pak zvedáme hlavy a všichni jsou na raftu. „Parááááda,“ křičíme nadšením a zdviháme pádla nad hlavu.

Dole čekáme na druhý raft, slyšíme pískot ohlašující jeho příjezd. A pak už vidíme, jak se raft překlápí a jeden chudák z něho vypadává a letí mimo něj. „Přesně jako na těch fotkách,“ smějou se kluci.

Sedmimetrový vodopád byl skvělý a vůbec celá jízda, která trvá asi 45 minut. Ještě zdoláváme jeden čtyřmetrový vodopád, který už oba rafty zvládají bez problémů. Na závěr ještě Aleš vyhazuje provokujícího Fila z raftu a přichází konec téhle super jízdy. Další moje velmi povedená premiéra! A pak hurá do Polynesian Spa, do kterých se po raftingu jdeme naložit. Lázně tu fungují již od roku 1886 a k dispozici tu je třicet bazénů, většina z nich pod širým nebem s teplotou vody v rozmezí od 34 do 43 stupňů Celsia. Je to prostě úžasné válet se pod hvězdami naložení v horké vodě. Rozhodně super zakončení dnešního dne! Naprostá fantazie a pocit, že jsme v ráji, nás tak nějak neopouští...