Už hodně dlouho dopředu jsem všechny varoval, že to nebude vůbec žádná legrace, že zima bude šílená a že do cíle doplujou jen ti nejodolnější a že bez čelovky nemá člověk v závěru šanci, protože doplout za světla se prostě nedá stihnout. No a jak to dopadlo?

I přes to, že pořadatel akce Stanďoch chtěl vyrazit nejpozději v půl osmé se nikomu v půl osmé vyrazit nepodařilo. Ale to už asi na vodě nikdy jinak nebude. My jsme se od trojského kanálu nechali unášet jako první. Brzy nás však dorazil mohutný chuchvalec plavidel a unášení proudem muselo přestat. Na řadu přišlo pádlování k prvnímu zdymadlu. K tomu jsme se dostali relativně brzy a jedinou pihou na kráse bylo červené světlo, které nás chvíli do zdymadla nechtělo pustit. Netrvalo ale dlouho a už jsme v komoře klesali. Tady se zrodil i strašák letošní výpravy. Bouzíno zjistil, že si s drahou doma zapomněli klobásku ke svačině a když jsem se mu pochlubil, že my máme hned tři klobásky, začal se jich rychle dožadovat a to tak, že opakoval větu: „Tak co ta klobása?“ každých pár minut. Brzy jsme mu museli domluvit, což nebylo moc platné a zafungoval až trik, že když ještě řekne slovo klobása, tak bude bez klobásy.

K druhé plavební komoře jsme přepádlovali cobydup. Já s přítelkyní jsme si závěr střihli ve sprintovním tempu, protože nás zdržela WC pauza a peloton nám nemilosrdně ujel. Jediné štěstí, že i u další komory nás přibrzdilo červené světlo, které nám dalo šanci všechny dotáhnout. Po vplutí do komory nás překvapil nákladní remorkér, který pustili k nám a zdýmali jsme se hezky pospolu. Na začátku Kralup jsou pilíře starého mostu a na jednom z nich dřevěná budka. U pilíře se dá zastavit, uvázat loď a po žebříčku si vylézt na malou říční „pozorovatelnu“, my jsme zastávku vynechali, protože nás nelákalo další dojíždění skupiny, ale za rok si na ní určitě vyhradíme čas. Skrz Kralupy bylo na co koukat a zanedlouho už jsme se chystali na vplutí do třetího zdymadla. Zde šlo vše hladce jako po másle. Až jsme se divili.

Za třetím zdymadlem jsem si pamatoval nekonečnou rovinku, kde jen vidíte řadu cedulek s kilometrováním a myslíte si, že na konec nikdy nedojedete. Nevím jestli tady od posledně řeku někdo zkrátil nebo jsme jeli rychleji, ale rovinka utekla jako nic. Pak nás ještě napadlo, že to mohlo být tím, že jsme letos nebyli promrzlí na kost a neodpočítávali jsme každých sto metrů do konce. V každém případě brzy jsme dosáhli předposlední mety výletu – jezu, který se přenáší. Zavzpomínali jsme na loňský ročník, kdy jsme v těchto místech ani netušili, zda ještě máme všechny končetiny, vysrkli jsme trochu čaje, posadili kajaky na vodu a vypluli k Mělníku. Svižný proud ve starém korytě řeky nám výrazně pomáhal a za necelou hodinku jsme dosáhli soutoku a zároveň cíle. A stihli jsme to za světla, takže veliká pohoda.

Moje obavy letos byly zbytečné a strašení kamarádů taky. Možná to pomohlo ale tomu, že jsem se dobře ustrojili a vybavili a nic jsme nepodcenili. Každopádně za rok si musíme Praha – Mělník zopakovat, protože, je to super podzimní akce. A kdyby za rok nebyla ta inverze, ale třeba trošku svítilo sluníčko, bude to úplně super. Co Stanďochu? Pošleš včas objednávku počasí?