Jak se blížilo datum akce, tedy 17.11.2011, začala se mi nějak hroutit předpověď počasí. Slunce se schovalo za smogový mrak a teploty se nebezpečně přiblížily bodu nula. No tak se trochu víc oblečeme a bude to v pořádku. Večer před vyplutím jsme zašli na kondiční večírek a když o půlnoci uleháme s vidinou pětihodinového spánku necháváme balení na ráno, že to jako stihneme.

Ráno samozřejmě posun budíku o deset minut a potom rychle, abychom to stihli. Udělat svačinu, nabrat oblečení a hlavně ať nic nezapomeneme. Když si pakuju věci do loďáku napadá mě, že bych to s tím oblečením neměl přehánět, protože jak budu pádlovat, tak se určitě strašně spotím a nabalenej v propocenejch hadrech pak rychle prokřehnu. Takže pěkně jedno tričičko, kraťásky postačej, páč v kajaku pod šprickou bude teplo a neoprenový ponožky do bot to je taky zbytečný. Akorát by se mi nohy zapařily a pojedem zdymadlama, tak si za celej den nenamočim nohy ani kdybych chtěl. Zapakováno a běžíme na tramvaj. Na vteřinku přesně jsme doběhli, za námi zaklaply dveře a jedeme.

V Troji jsme lehce po půl sedmé, je strašná kosa a všichni už se chystají. Každý si pakuje hromady věcí do tech komor co seakajak má a já zjišťuju jakej jsem mizernej seakajakář. Ale nějak začít musím. Dostáváme naší loď, do jedné z komor dáme termosku s čajem, dvě tatranky a pár toustíků a sme zabalený na celej den. Ještě tam přítelkyni vykládám ať se podivá jak se všichni nesmyslně pakujou, když jedou na kousek klidný vody.

Když přichází čas vyplutí necháváme spoustu lidí nasednout před námi a potom snášíme svůj debl k vodě. Přidržím loď, aby mohla moje drahá polovička v klidu nasednout a ve chvíli, kdy jí pomáhám nandat špricku pouštějí do slalomového kanálu vodu a ta mi velmi brzy natejká do kecek a mám tak rozmáčený nohy i s fuseklema ještě před tím, než sem poprvé vlezl do lodě. Takže muj plán, že za celej den ani kapka na fuseklích teda nevyšel. Ale co, sem chlap a tech pár metrů pro suchý fusekle je zbytečná cesta. Nechám si ty mokrý balvněný, to za chvíli uschne jak budu bušit. Těsně po vyplutí, přesněji řečeno už pod tou lávkou co je asi 300 metrů po kanálem zjišťuju, že na vodě bude větší kosa než jsem počítal a budu muset sakra moc makat, abych nezmrznul. Aspoň, že tu svojí holku jsem navlíknul do všeho co jsem našel a je v teple. Nebo to aspoň tvrdí.

Plavba k prvnímu zdymadlu trvala chviličku a když vidím, kolik desítek kilometrů zbývá do cíle a že jsme zatím ujeli ani ne čtvrtinku, dochází mi, že to nebude jen taková podzimní projížďka, ale docela slušnej boj. Navíc jsme do zdymadla připluli mezi prvními a než jsme se dočkali poslední lodě, kvalitně jsme v lodi vykosli. Vypálíme tedy ze zdymadla a zahříváme se svižným pádlováním, dochází nám ale, že tímhle tempem musíme být první i v dalším zdymadle a to znamená další promrznutí. Volíme proto volnější tempo, které nám i umožňuje kochat se krásnou okolní krajinou a v dalším zdymadle už jsme mezi posledními a než nás pan komorník překomoruje tak jsme stále docela v teplíčku.

Vyjedeme vstříc třetímu zdymadlu a mě pomalu začínají deprimovat cedulky podél břehu, které značí, kolik kilometrů ještě zbývá do cíle. Kdo to nezná, tak cedulky jsou po každých sto metrech a od jedný k druhý mi to přijde nekonečný. Nicméně pozadu to ubíhat nezačne a zastavit se to taky nemůže, takže se stále přibližujeme. V Kralupech nás překvapuje poprašek sněhu a je jasný, že deset nad nulou asi není. Za chvíli jsme u třetí komory, naše taktika dorazit mezi posledními vyšla, ale vzhledem k tomu, že komorou nejdřív musí projet dvě nákladní lodě, vymrzáme stejně. Když opouštíme komoru ani nevím, jestli mám ještě ruce. Drahá ale hlásí teplíčko, takže aspoň tohle je v pořádku.

Svižnější jízda nás zahřívá a brzy jsme u posledního jezu. Ten obnášíme a odtud je to do cíle už jenom pouhých něco přes dvanáct kiláků. Jedeme původním korytem Vltavy, kde to teče alespoň trochu a naštěstí tu nejsou ty pitomý cedulky, který už mě před přenášením štvaly tak, že jsem začal organizovat výpravu, která půjde pěšky podél Vltavy a všechny tyhle mrchy zničí, abych měl klid až pojedu příště Praha – Mělník.

Když už nás nějakou dobu veze proud k Mělníku uvědomíme si, že se začíná rychle stmívat. Drahá se mě ptá, jestli se dá jet po tmě. S touhle otázkou jsme se ještě nesetkal, ale pozitivně odpovídám, že to nebude potřeba, protože sem hrozně silnej kluk a mám ještě veliký silový rezervy a makám tak, že už tam každou chvilku budem a stihnem to dokud bude jakž takž světlo. Když už je skoro úplná tma vjíždíme z Vltavy do Labe a po pár stovkách metrů jsme v cíli. Dorazili jsme mezi prvními a doufáme, že nebudeme dlouho čekat. Postupem času zjišťujeme, že asi chvíli čekat budem a já pozoruju, proč si ty lidi ráno tak nabalili ty lodě. Každej teď vyndá zásobu suchýho oblečení, převleče se, napaří si beranici a dvoje rukavice a klábosí o tom, jaký to bylo super. My mrzneme, dosrkneme čaj z termosky a tím naše zásoby v komorách kajaku končí. Zahříváme se alespoň v autobusu a snad brzy pojedem do Prahy. Musíme!

Do Prahy jsme se nakonec dostali. Ve zdraví jsme plavbu přežili a ačkoliv to tak možná nevypadá, byl to parádní den strávenej na vodě, a příště pojedem klidně zas. Krajina okolo Vltavy mile překvapila a mlha a jinovatka tomu všemu dodávaly zvláštní romantiku. Akorát si příště radši vemem čelovku, já se líp vobleču, nenamočim si nohy ještě než vlezu do kajaku a zapakujeme si suchý a teplý oblečení, abychom v cíli nemrzli. Jo a velký díky Staňďochovi za pořádání akce a za to, že nás ve svátek vytáhnul dělat něco pořádnýho. Za rok Ahoj!

Podívejte se ještě na fotky z této vydařené akce od Honzy Krcha a Petra Smitky.