Když byla tma a my nevěděli jestli jedeme do zátoky nebo jen do zatáčky byl čas na GPSku, kterou jsem sebral sestřičce. S trochou obtíží jsme se orientovali alespoň tam, kde bude příští zatáčka. Říkal jsem Honzovi, že vím o perfektním místě na spaní na Častoboři, kam jezdíme na potápěčský tábor. Proto jsme pádlovali dál. Když bylo už devět, začal jsem se obávat, že už jsme to přejeli. Na GPSce jsem vytipoval místo, kde by to mohlo být. Říkal jsem si, že když to tam nebude, tak to zapíchneme na prvním vhodný místě. Nevím jestli štěstí nebo můj „perfektní“ orientační smysl byl příčinou dojetí do Častoboře. Vynesli jsem si lodě do jídelny a pod střechou rozhodili spacáky.

O perfektní snídani se postaral Honza. Vynikající palačinky s nugetou nám dodaly energii na další den pádlování. U Živohoště jsme potkali bandu kajakářů čítající asi deset kousků. Honzovo vyprávění o delikátní kachničce na Slapech mi dodávalo sil a já hrabal jak parník. Na Slapech (ř. km 91) jsme na kolečka přivázali obě lodě a dovezli je před hospodu, kde jsme si vychutnali kachničku. S kachnou v břiše se nám dál nechtělo, ale přesvědčili jsme se. Kilometrové přenášení dalo zabrat nejenom nám, ale i našim kolečkům, která v půlce vypověděla službu a vypadala, jak když je přejel parní válec. S trochou improvizace jsme lodě dotáhli až k vodě a vyrazili po Štěchovické přehradě. Poetické údolí, kterým se zde Vltava vine jsme si náramně užívali. Vysoké skály, překrásné chatky ve stráních, blyštící se hladina, nejsem žádný poeta, takže vám to nedokážu tak nádherně popsat, jak jsem to cítil, ale byla to prostě nádhera.

Při pádlování jsme si představovali peřeje hluboko pod námi, Svatojánské proudy, škoda, že si je už nikdy nesjedeme. Za soumraku přijíždíme ke Štěchovické hrázi (ř. km 84). Poměrně krátké přenášení nám ztížila rozdělaná cesta. Když jsme zadýchaní dotáhli lodě až dolu, šli jsem se zeptat cápka, co nahoře něco montoval, jestli neví, na které straně je propust ve Vraňský hrázi. Říkal, že neví, ale se starostí nám oznamoval, že je to tam docela volej. Asi si nevšiml, že jsme přijeli po přehradě. Ve Štěchovicích jsme se stavili na vynikající zmrzku a naše pádla opět prořízla vodní hladinu. Po tmě jsme hledali místo na spaní. Nejvhodnější nám přišel soutok se Sázavou. Postavili jsme stan, uvařili večeři, našli žížaly a nahodili. Čekání na rybu jsme si zpříjemnili kartami. Chytili jsme bohužel jen malou plotici nebo co to bylo. Proto jsme raději šli spát.

Ráno nás probudilo sluníčko a my rozespalýma očima koukali, jaké jsme si to vlastně vybrali krásné místo na spaní. Po pravé ruce sluneční odraz od vod Sázavy, po levé ruce mohutná řeka Vltava a uprostřed toho delikátní palačinky od Honzy. Co víc si přát? Dnes jsme trochu déle pospávali, a tak na vodu vyrážíme také déle. Přenášení Vraňské přehrady (ř. km 74) zvládáme už jako ostřílení borci a v krátkém rukávu se zatínají naše svaly pod záběry směrem ku Praze. Kousek před Prahou potkáváme „fofrníka“ , který obdivuje naše lodě a s poznámkou kevlar je kevlar nám ujíždí. To nás samozřejmě nemůže rozházet a za chvíli jsme na soutoku s Berounkou, říční kilometr 63. S jednadevadesáti kilometry v rukou vyrážíme ještě proti proudu. Naší představu, že to moc nepoteče jsme rychle zapomněli. Poté co jsme pracně vypádlovali pět metrů a při pokusu o podrbání jsme o deset zcouvali, jsem si další drbání rozmyslel. Asi po 2-3 km pro nás akorát přijela sestřička. Navázat lodě a s dobrým pocitem po povedeném víkendu frčíme domů.

Text i foto: Kuba Vondrášek