Přál bych všem „feťákům“, aby přešli na moji drogu. Je nejlepší, nejsilnější a nenahraditelná. Navíc má nespornou výhodu. Je zdravá, a určitě levnější.

Během roku si uvědomuju nezadržitelnost pokroku, který nám mnohé dává, ale i hodně bere. V době mého mládí, při čtení knížek Jacka Londona, R. L. Stevensona a dalších, mi připadalo nemožné zažít něco podobného, nebo se alespoň podívat do opravdové divočiny. Být sám daleko od lidí, být odkázán sám na sebe.

Dočkal jsem se. Dnes je možné vypravit se kamkoliv. Začínám si uvědomovat to, že míst nezasažených civilizací, nedostupných, opuštěných, je stále méně. Technické vymoženosti, GPS, navigace, internet, ale i podrobné popisy cest v průvodcích a v časopisech mají za následek to, že ztrácíme něco neopakovatelného. Hledání, objevování, překvapení a dobrodružství s tím spojené. Je pravda, že mladá generace zřejmě postrádá potřebu něco objevovat. Pobyt v „divočině“ jim nabídnou mnohé cestovní kanceláře. Ale prvek objevování se tím pádem ztrácí. Koupený a připravený pobyt v divočině je pro mnohé jediná možnost jak se vžít do rolí románových hrdinů. Spaní pod stanem, vaření na ohni, večery u táboráku jsou určitě krásné a po návratu domů je dlouho o čem vyprávět.

Ač jsme národem bez moře, je v každém z nás kousek mořeplavce. Absenci moře si kompenzujeme tím, že jezdíme „na vodu“, a to klidnou i divokou. Nespočet různých plavidel na několika našich řekách z nich zejména v letních měsících dělá velmi frekventované cesty. Čekání ve frontě na projetí jezu je pro mě něco podobného, jako vystát frontu na banány za bolševika. A proto hledám místa, kde mi tohle nehrozí.

Přemýšlím o tom, jak se podělit se svými zážitky a zároveň ponechat každému možnost spolehnout se při objevování a hledání sám na sebe. Mít radost z průkopnických cest. „Tak tohle jsem objevil já, tady přede mnou zřejmě nikdo nebyl a když, tak určitě ne od nás.“

Setkávám se s cestovateli, kteří než někam vyjedou, naprosto dokonale svoji cestu připraví. Nakoupí průvodce, mapy, studují internet, hledají někoho, kdo zamýšlenou oblast navštívil. Naprosto přesný itinerář cesty, včetně jídelníčku na celou dobu pobytu, jistě zajistí bezstarostný průběh cesty.

Já jsem pravý opak. Jedinou věc, kterou naplánuju přesně, je doba odjezdu. Přibližně naplánuju oblast, kam pojedu. A pak už všechno řeším podle okolností.

Od roku 1991 jezdím pravidelně na sever. Skandinávie je kouzelná a neopakovatelná. Mám různé zdroje informací, ale největší radost mám z toho, když nějakou oblast postupně „mapuju“ sám. Rozhodl jsem se, že se pokusím ve svém článku a u fotografií neuvádět podrobný návod, jak se k těmto krásným místům dostat. Ponechávám každému možnost k opravdovému hledání divočiny. Jsem zvědav, jaká bude odezva.

Zvoní mi telefon. „Jedeš zase letos na sever?“ zní otázka kamaráda Sluníčka. „To se ví, kam jinam bych jel.“ „To je fajn, mám volno.“ Během několika minut jsme domluveni. Známe se krátce, asi třicet let. Každého bych na sever s sebou nevzal. Slunce je ale kamarád podobné povahy a jeho bych nikdy neodmítl. Mám pocit, že nás spojuje společný pohled na život, máme rádi vodu a přírodu okolo ní.

Vymyslet program putování je vždy na mě. Mám samolibý pocit, že jsem snad nikdy nezklamal. Vzhledem k tomu, že často jezdím sám, by bylo nejhorší, kdybych zklamal sám sebe. Se Sluncem jsem na severu na vodě nebyl. V minulosti jsme po Norsku a Švédsku jezdili na kolech a slibovali si, že musíme někdy i na vodu. Jak jsme oba pochopili, my už žádnou divokou vodu hledat nebudeme, pojedeme po klidných řekách nebo jezerech. Na rozdíl od minulých let jsem letos měl přesnou představu kam pojedeme a jakou oblast prozkoumáme. Po vzájemné dohodě jsme zvolili u nás nejčastěji užívané plavidlo.

Kánoe Vydra, vyrobená firmou našeho kamaráda, svou barvou krásně zapadala do severské přírody. Dva plastové sudy měly za úkol v případě nepříznivého počasí uchránit oblečení a věci na spaní. Na případné vlny nebo déšť jsme měli připravené nepromokavé obleky.

Nechci zakřiknout moje neuvěřitelné štěstí na počasí. Letos to bylo až neuvěřitelné. Každým dnem se počasí zlepšovalo a několik dnů neuvěřitelných teplot okolo 30 °C nám připomínalo oteplování planety.

Jezera ve střední oblasti Norska a Švédska se začínají vodácky stále více využívat. Několik dobře vybavených půjčoven umožňuje vyrazit na vodu, aniž by bylo nutné vybavení vézt s sebou. Pravdou je, že použití vlastního vybavení vzhledem k vyšším cenám ve Skandinávii je mnohem levnější. Často se setkávám s otázkou, jestli není hloupé jezdit po jezerech tam a zase zpátky. Toto se dá vyřešit velmi jednoduše. Jezera obeplouvám. Délka pobytu na jezeře se dá velmi jednoduše plánovat. Táboření na neuvěřitelně krásných místech bez lidí je bez problémů. Dostatek místa na stany, dřevo, z většiny jezer používám bez obav vodu na vaření i pití. Na rozdíl od fjordů, které jsou povětšinou lemovány skalnatým pobřežím, je na jezerech velké množství písečných pláží. Teplota vody se podle polohy jezera v letních měsících hodně liší. Naměřil jsem 13, ale také 22 °C. Ryby nechytám, nemám tu trpělivost, ale rybáři si určitě svoji rybu chytnou.

Zpestřit vodácké putování je možné pěší výpravou do okolních kopců nebo do okolí rybářských osad. Zatím nejkrásnější pěší výprava byla údolím říčky, spojující několik velkých jezer, celodenní putování přírodou plnou motivů k fotografování. Peřeje, vodopády, klidná jezera, v jejich hladinách se zrcadlící mraky. Čistá a kupodivu poměrně teplá voda nás sváděla ke koupání.

Zadívejte se na neopakovatelné fotografie a nechte se unášet svou představivostí.

Za těmito obrázky jsme pádlovali na kánoi. Našimi propočty jsme došli k 160 upádlovaným kilometrům, další kilometry jsme přidali pěšky. Měli jsme s sebou i kola, takže program byl pestrý.

Tento článek vyšel v 1. čísle magazínu Hydro 2009.