Zima si tento rok dosti zahrává a teploty nad 10°C během prvního lednového měsíce nás inspirovaly vyměnit běžky za adekvátní nářadí na vodu. Rozhodli jsme se vyrazit na skeletových kajacích po Vltavě a pokochat se pamětihodnostmi matičky Prahy.

Nadšení z tohoto báječného nápadu postupně ochladlo společně se snižujícími se teplotami. Na den D hlásili až 5 pod nulou a tak jsme zůstali nakonec jen dva – já nadšenec do stavění skeletových kajaků přezdívaný Eskymo Pít a jičínský univerzální super sportovec Jarda Tišer. Ten si před pár lety střihl recesistickou cestu na mořském kajaku z Jičína do Hamburku a chtěl si ochutnat jízdu ve skeletovém kajaku.

Vyrazili jsme v 11 hodin pod Barrandovským mostem a libovali si, že nám počasí přeje. Teplota vzduchu 0°C a zpod mraků probleskující slunce dodávalo na optimizmu. Cíl cesty byl kam dojedem, tam dojedem. Měli jsme totiž pozemní doprovod, kterého si zahrál Lubik Jenček a ten nás s navigací v autě vyzvedne dle potřeby.

Jarda se rychle seznámil s lodí a mizí v dáli. Stihnu pár fotek a mažu za ním. Po pár set metrech zjišťujeme, že jsme to s tím oblečením trochu přehnali. Šprajda i vesta příjemně hřejou a tak zastavujeme a shazujeme vrchní vrstvu. Z neoprénu máme jen rukavice, ale i ty za chvilku sundáváme.

Prahou projíždíme na kajaku poprvé a je to paráda. Centrum Prahy mám spojený s davy lidí a mizerným parkováním. Na kajaku je to ale jiná liga. Všude dostatek prostoru, žádný strkanice a navíc nejkrásnější pohledy na známé architektonické skvosty a památky.

U Jiráskova mostu míříme do plavební komory. Dozvídáme se, že musíme 20 minut čekat a tak bereme kajaky do teplých a těch cca 150 m přeneseme. „Tak tohle je paráda“, slyším od Jardy, jak si pochvaluje nízkou váhu skeletového kajaku. Jeho plasťák váží totiž skoro tolik, co oba skeletové kajaky dohromady.

Zvony odbíjí poledne a vítají nás u Karlova mostu. Nikam nespěcháme a jako správní turisti zíráme kolem a blejskáme foťákem. Mostů je v Praze opravdu hodně a teprve z vody si je člověk může pořádně prohlédnout a obdivovat.

V Tróji u slalomového kanálu dáváme malou svačinku a napadá mě nahlásit Lubikovi naši polohu. Po pátém přeházení všech věcí v kajaku zjišťuju, že se vloudila chybička a nemám mobil. No nevadí, nezbývá nic než jet dál, snad nás Lubik najde a zachrání.

Pod slalomákem si vychutnáme parádní peřejky s metrovýma vlnama. Beru to prostředkem, abych se pěkně pohoupal. Voda konečně trochu teče a tak jsme ve chvilce v Šáreckém údolí. Pamětihodnosti vyměnila zajímavá skaliska a kolonie kormoránů. Pořád je na co koukat.

Kocháme se, pádlujeme, ale začíná přituhovat a slunce mžourá kousek nad obzorem. Je čas se vylodit. V Husinci – Řeži vyndáváme lodě z vody a míříme k místní hospůdce. Protože nemám v hlavě telefonní číslo Lubika, tak to ženu přes ženu a konečně dávám zprávu pozemní posádce o naší poloze. Po půl hodince a jedný plzíňce jsme vysvobozeni a razíme domů.

V autě hodnotíme dnešní výlet a shodujeme se na tom, že to byl super den. Sice jsme za cca 4 hodinky urazili jen 27 km, ale cílem nebylo honit kilometry, ale pokochat se zimní Prahou. A to se beze zbytku podařilo.

Jarda si ještě trochu postěžuje, že náš kajak není o moc rychlejší než jeho plastový seakajak od Prijonu, ale každopádně pochvaluje jeho ultralehkou váhu. Spokojenost s kajakem potvrzuje i jeho zájem postavit si pod naším dohledem expediční kajak, se kterým by odpádloval z Atén na řecký ostrov Kalimnos, který je těsně u Turecka. Štreka skoro 600 km a nejdelší úsek 40 km na volným moři je velkou výzvou, která mě neskutečně láká. Začínáme tedy společně plánovat expedici Kalimnos na léto 2012 a určitě dáme vědět, jak se nám jelo.

Pro pobavení: Aby toho poztrácení nebylo za den málo, tak ty neoprénový rukavice, který jsem měl cca 10 minut za celou cestu, zapomínám v hospůdce u fotbalového hřiště v Husinci-Řeži. Aspoň mám důvod se vrátit a vzít si to zpátky ještě jednou proti proudu.

text: Petr Kužel, Skeleton Kayaks

foto: Petr Kužel, Lubor Jenček