„Mámo, podej mi blembák, já musím na vodu“ – oznamuji své choti podepřen oboustranně fofr-klacky. V ten moment jako bych slyšel paní Müllerovou. „Co tam budou dělat, vždyť nemohou chodit!“ Má odpověď v podobě, že ruce mám obě funkční, se ztrácí v úderech berlí o schody.

To co je jindy při oblékání normální rutina, se při potížích stává nadlidským úkolem. Navléci těsný neopren na nohy je opravdu boj. No co, zaujímám polohu ležícího střelce a v křečovitém výrazu Meresjeva morduju na bolavou nohu neopren. Sovětský člověk sice nejsem, ale jak jde o vodu, vše jde stranou. Po čtvrthodinovém úsilí vítězím. Obě nohavice mám natažené na nohou. Včíl to snad půjde. Celou vrchní výzbroj dávám v čase, který rozhodně nepatří do kategorie vrcholných, ale jsem připraven.

Libor přijíždí načas. Než kluci naloží loď a vše potřebné, nasoukám se do auta. V loděnici je už hodně veselo. „Nazdar Švejku, máš na těch fofr-klackách řetězy?“ „Na, dej si krapet fridexu, ať Ti nezamrznou hokejky.“ Už to, že je člověk mezi kamarády, které delší dobu neviděl, je značnou úlevou od bolesti. Drtiče mrazu v podobě frťanů se však snažím minimalizovat. Musím přeci vidět na cestu a řídit plavidlo. Nasedáme do vyhřátého Santabusu a frčíme do místa startu naší plavby. V busu je tak veselo, že není slyšet motor. Ve Rtyni na nás čekají další účastníci. Místní děti a omladina zaujímá strategická místa pro pozorování všech našich činností. Za ty roky již vědí, odkud je na vše nejlepší přehled.

Středem pozornosti jsem já s fofr klacky. Vyjímám se tu jak kaktus v Antarktidě. Zatím co nám Libor nafukuje Pálavu, vrcholí veškeré přípravy k vyplutí.

Dáváme kolektivní foto a vyplouváme.

Usedám s Dabiašem do Prionu, rovnám fofr-klacky do lodi a odrážíme. První kontakt s tokem je vždy mocným vjemem. To je relax, probíhá mně v hlavě. Všade klid, žádný shon, jen hudba vlnek kolem plavidel. Teď mě tak napadá, tím, že Dabi téměř nic neslyší, vlastně stále relaxuje. Ne, to by byla ode mne škodolibost.

Během plavby panuje uvolněná nálada. Naše veselí plaší volavku. Ta ihned vzlétá a návdavkem nám zasílá leteckou bombu. „Bacha!“ Díky tomu, že se nejednalo o kobercový nálet, nás bomba míjí a dopadá kdesi za naše plavidla.

Někteří chataři nás hlasitě zdraví a přejí pěknou plavbu. Jak vidno, i kolem břehu je živo. Během plavby drobně prší. Do Koštova dojíždíme v čase pozdního oběda. Opouštíme svá plavidla a upalujeme do místní restaurace na jídlo. Já pochopitelně co mé klacky výkonnostně zvládají. I zde na nás čekají další kamarádi, kteří se nemohou zúčastnit plavby (péče o vodácký potěr atd.). Horká polévka a gulášek vytvářejí v našich útrobách pocit absolutního blaha. A dobrou krmi je nutno zalít jak jinak než dobrým zrzavým mokem. Odpočatí, prohřáti a s plným břichem opět vyráží plavební banda ke svým plavidlům.

Čeká je ještě druhá půlka plavby. Jo, šestnáct kiláků plavby od Rtyně do soutoku s Labským tokem se nechá jet. Zatímco se chystám k návratu domů, opírají se ostatní účastníci do pádel a snaží se proplout zbylou část stojatější vody před obcí Trmice co nejrychleji. Jak se dostanou za tuto část, tok opět na posledním úseku zrychlí a peřejky je budou provázet až do samého soutoku s Labem. Pak ještě traverz ke Střekovskému nábřeží a budou doma. Doufám, že se tam někde neťuknou s nějakým remorkérem. Do Hamburku by jistě nikdo plout rozhodně nechtěl. Jak nám potvrdil Henry s kamarádem (nejvzdálenější účastníci – Praha)plavba proběhla ve veselí, v kruhu kamarádů a tak to má vždy být.

Ti, co neodjíždějí slavit příchod Nového roku na své chaty či na hory, mohou ještě jednou usednout do svých plavidel o silvestru. Čeká nás poslední plavba v tomto roce – Silvestrovka.

Po návratu domů trpím s bolavou kyčlí jako pes. Přesto nenechávám na sobě nic znát. Ta bolest za setkání s kamarády na vodě rozhodně stála zato.