Po mých těžkých začátcích, které byly ve znamení úzkého vratkého windsurfového prkna, jsem kontaktoval windsurfaře Honzu Rotta a Patrika Hrdinu, kteří k nám dováží nafukovací paddleboardy. Je to mazec, ale je to tak, paddleboard je srolovaný stejně jako pálava a stačí jej jenom pořádně nafouknout.

Jednou jsem se já, Vory a Snížák domluvili s Roťákem na vyzkoušení nafukovacích paddleboardů na Vltavě. Když přijde den D, nastupujeme pod štvanickým kanálem, jsme zvědaví na první dojmy a já zjišťuji, že po půl roce ježdění na užším boardu je to na tomto o dost snazší, člověk si víc dovolí a tak je i větší zábava. Chvíli potrénujeme v centru Prahy a jdeme zkoušet sjíždět kanál. Někdo ve stoje, občas se koupe a občas ne, druhý zase v kleče a koupe se stejně. Ve spodní části kanálu zkoušíme přejezdy proudu nebo surfovat ve vlnce a všem se daří, tak kam to příště posuneme dál?

Po ježdění na kanále v Troji, kde už je to jinačí liga než na Štvanici, mě napadá… Vavřinecký potok, tak jo, domlouvám se s klukama na půjčení prkna, ale měl jsem strach, abych prkno někde neprotrhnul. Odpovědí mi bylo, že tahle nafukovací prkýnka jsou téměř nerozbitná. Zasmál jsem se a vyrazil.

Hned po pár metrech přišel první problém - nízká lávka. Skočit na lávku, přelézt zábradlí a naskočit se mi zdálo nereálné. Rovnám směr a skáču placáka na prkno. Vyšlo to! Takto to pod lávkami tedy půjde, začátek lesem je klidný, tak zkouším kličkovat mezi stromy a zjišťuji, že se v klidu vyhnu i zaseknutým pálavám. Klidnou jízdu naruší až větší vlnka, které se nestíhám vyhnout. A je to tady, ve vlnce byl kámen. Prkno se zasekává a já letím asi tak metr před prkno. Tak už aspoň vím, na co si dávat pozor. Jez, hned za prvním občerstvením, chci přenést po pravé straně, ale jak přijíždím k jezu, jde se mnou dav lidí a s nimi i pořádný rachot. Řev davu mi nedovoluje přenést, tak zkouším hloubku, jestli se nezaseknu flosnami, ale vypadá to, že je vody dost. Radši v kleče najíždím na jez a bez zaseknutí a koupele jsem dole, dál jedno brankoviště přenáším kvůli prudké zatáčce a jedu dál. Nejznámější brankoviště s občerstvením (Vlachovka), kde je pár čistých válečků, dávám celý až na druhý pokus... Dojezd do Toušic mi pak přišel docela dlouhý, ale pocit být v cíli za to stál. Myslím, že tento rok jsem na Vavřinci byl jediný na paddleboardu, tak doufám, že příští rok se nás tam sejde víc.

Další akce, která se týkala paddleboardingu, byla u nás na jablonecké přehradě součásti windsurfových závodů. Patrik s Roťákem přivezli hromadu nafukovacích prken a jel se závod na klidné vodě. Závodilo se stejným systém jako na kayak crossu, tedy klasická vyřazovačka a pavouk. Trať si závodníci sami domluvili a jelo se asi 300 metrů, kde byly dvě otočky kolem bójky, takže o kolize a boje nouze nebyla.

Rád bych poděkoval Patrikovi a Roťákovi za zapůjčení materiálu a za rozvoj tohoto sportu u nás.