Tož se nám ho zželelo a nabídli jsme mu odvoz nahoru, i když jsme obě svá auta měli dole. Týpek nám za oplátku dal spoustu zajímavých informací k norským netradičním řekám a především básnil o jistém malém potůčku v údolí řeky Valldøly. Prý ho Angláni, kteří nedokázali vyslovit místní název, překřtili na Mickey Mouse Run. Za prvé název vcelku připomíná skutečné norské jméno a za další charakter potoku je podobný horské dráze jako v Disneylandu.

Uplyne několik dní a my se drásáme profláklou Trollí cestou do horského sedla, z něhož na druhé straně pramení řeka Valldøla. Místní trollové jsou nám dnes nakloněni a z temných mraků zahalujících ostré vrcholky hor se spouští déšť. Normální lidé na déšť nadávají, vodáci se však radují, zvláště když je i nezvykle teplo. Poměrně snadno dle popisu chlapíka z Trondheimu poznáváme námi hledaný pravostranný přítok Valldøly a dokonce správně nacházíme odbočku silnice.

Ze zdejšího mostu se díváme na náš vysněný Mickey Mouse a spíše to vypadá, že vody v potoce zatím mnoho není. Řeka je zde ale rozlitá a zdání může klamat, čili vyrážíme dále po štěrkové cestě nahoru směrem k horám. Z chvilku se po pravé straně opět objevuje naše Myklebustselva, jak se tok správně jmenuje (Mykle Bust = Mickey Mouse; elve znamená v norštině řeka), a my zde parkujeme auta na menším štěrkovém parkovišti.

Nejprve se vydáváme na obhlídku pěšo. Myklebustselva protéká malou a uzoučkou zalesněnou roklí a umožňuje tak jednoduchou prohlídku celého úseku. Ten je dlouhý sice jen tak kilometr, ale voda v potoce neustále odněkud padá, a tak je o zábavu dostatečně postaráno.

Ze břehu vše vypadá poměrně bezpečně a nezáludně, vody by mohlo být klidně i více, ale což, na seznámení z řekou nám to stačí, takže na to dnes jdeme v plném počtu. Ještě auty vyjíždíme kousek dál po cestě až k levotočivé vracečce, kde se za nereprodukovatelných zvuků soukáme do hnusně mokrých nelibě vonících waserhadrů. Házíme si kajaky na rameno a břízo-smrkovým lesem plným vodou nasáklých mechů se drásáme ještě kus nahoru k nástupnímu místu.

Potok nám nejprve přichystal tři menší slajdy v úzké rokli, kdy ten poslední je zakončený menším skokem vedoucím do prudké levé zatáčky. Celkem zajímavé místo, které je široké tak akorát, aby se tam člověk vešel s pádlem a mohl to boofnout, což se nám všem vcelku daří.

Pár následujících slajdů a jeden vyšší slajdopád s uzoučkým nájezdem nám nečiní větších problémů, zato jeden nižší skok, které následuje, si nás na oplátku lehce vychutnává. Nevinně vypadající titěrný stupeň má nahoře oblou hranu a dole vývařiště. Nikdo z nás to v podstatě vůbec neboofuje a jen nízkému stavu vody můžeme děkovat, že tam nekolujeme dodnes.

Dále si opět vychutnáváme několik nevinných (v tomto případě opravdu nevinných) slajdíků a skoků a dostáváme se k místu, kde se řeka rozděluje do dvou ramen. Vybíráme si širší levé a splouváme tak mírný slajd sestávající ze dvou téměř pravoúhlých zatáček. Hned poté vystupujeme na břeh a obhlížíme pětimetrový vodopád. Bohužel zjišťujeme, že je pod ním pouhých třicet centimetrů vody, čili ho absolvujeme potupnou blátivou cestou s loděmi na ramenech. Až nyní doma surfuju po netu a zjišťuji, že se i tento skok zejména za větší vody jezdí a to v jeho levé části.

Pod vodopádem opět děkujeme menšímu množství vody v řece, jelikož zhruba třímetrový slajdopád má totálně oblý nájezd a dole pod ním se na nás usmívá pěkný tichý bublák. Všichni to nakonec nějak s rychlostí prostřelujeme a úspěšně z vývařiště doslova vybubláváme. Teď konečně přichází nejdelší lehce pravotočivý slajd celého Myckey Mouse Runu. Žádná záludnost z něj na pohled nečiší, čili dlouho neváháme a již všichni nabíráme pěknou rychlost a juchů – jen dole dostáváme pořádnou pecku přímo do obličeje od poslední vlny.

Ještě nás čeká jeden kratší naprosto pohodový slajd a již smáčíme svá pádla v dalším dlouhém a na několikrát zatočeném, byť nepříliš strmém slajdu. Na výběr zde dokonce máme dvě cesty, a tak si to někteří dáváme hned dvakrát, abychom si zkusili obě možnosti. Naprostá paráda. Ale každá sranda jednou musí skončit, takže i my se holt stáváme opět suchozemci a házíme své kajaky na střechy aut.

Hledání potoka, jeho následná prohlídka a sjezd s točením videa a focením nám zabrali většinu dne a nezbývá nám nic jiného než second run nechat na některou příští návštěvu Norska. A je nám jasné, že celý úsek se dá sjet během chvilky a člověk to tedy může dát za den opravdu hodně krát. Snad tu opět natrefíme na rozumnou vodu.

text Michal "Hujer" Dvořák, foto: TJ Union Plzeň