A tak nikdo dlouho neváhal a hurá na (pod) vodu. Jednoduché peřejky střídané mírně tekoucí vodou. Jako by turisty Doubrava chtěla přivítat a připravit na další, o něco těžší místa. Ovšem aby se nikomu nestalo, že by něco náročnějšího přehlédl, jsou zde trojúhelníky s vykřičníkem značící blížící se „nebezpečí“.

A je to tu, když se řekne Doubrava, každému, kdo už jí jel, se spojí s peřejí Martin se zákeřným kamenem uprostřed.

Že se tu občas něco děje, se dá vytušit i podle davu přihlížejících (krvežíznivých?) diváků. Pokud byl někdo z povodějedoucích hladový, mohl se tu na další jízdu posílit v občerstvení.

A pak hurá do vody! Většina lidí jezdila kolem kamene zprava.

I když, někteří to zkoušeli i z druhé strany. Cesta tam byla taky, ale tak jako i z druhé strany, ne vždycky to klapnulo podle plánů. Jak to asi dopadne?

No, třeba takhle. Ale jak jsem psal výš, bylo krásně a koupání bylo vlastně určitě příjemný. I když teda, voda rozhodně moc teplá nebyla.

Ale jedeme dál. Za Martinem nás čekalo ještě pár peřejek, krajinky, meandry a jez. Na tom tentokrát naprosto jasně diktovala cestu povalující se kláda. Pohodový průjezd byl vlevo.

A to už je cíl v Ronově nad Doubravou. Tady čekaly grilované klobásky, kuřata a čuník, mňam mňam. Abych ale nemluvil pořád o jídle, taky tu čekaly auta a autobusy. A tak nám nezbylo, než navázat lodě na vlek a vyrazit zpět do Prahy.

Celkem měla jedna jízda 10 km a hodně lidí si to dalo dvakrát. Ti co tu byli na dva dny večer určitě šli na slibovaný vodácký country bál a v neděli ještě pojezdili na vodě. A kdybyste náhodou někdo v Ronově hledali cukrárnu, nehledejte, už tam není.

text a foto: Tomáš Mähring

K potěšení vašeho škodolibého oka nafotil Vojta Jančar několik povedených cvaknutí na Martinu: