Jednou takhle doma u oběda rozložím noviny, kde píšou, že se právě vypouští jeden z velkých rybníků u nás. Tam, kde se něco vypouští, se většinou dá i něco jet. Sahám po telefonu a hned volám kamarádovi, který bydlí poblíž, aby omrknul situaci. Ten mne nejdříve častuje nevybíravými slovy, ale záhy sedá na motorku a mapuje terén. Když volá zpět, tak říká, že to sice není nic moc, ale že by to šlo.

Druhý den se setkáváme pod hrází rybníka. Já se svým kajakem, on se svou přítelkyní a nafukovací pálavou. Na konec října je celkem příjemné počasí, sice už trochu chladno, ale sem tam z polojasné oblohy vykoukne sluníčko. Čeká nás jízda po klidné pohodově meandrující říčce, která asi po sedmi kilometrech vtéká do dalšího velkého rybníka. U každého z rybníků necháváme jedno auto pro snadný návrat. Je krátce po polední a nasedáme u malého tunelu, odkud vytéká voda.

Vody není nijak zvlášť mnoho, ale ani málo. Je to tak akorát, aby se to dalo jet. Říčka nebo spíše potok se zpočátku vine nízkou navigací a plavba příjemně ubíhá. Zprvu se kroutí mezi políčky a loukami na břehu porostlými vrbami a sem tam nějakou břízkou. Prostě jak se zdá příjemně strávené odpoledne na čerstvém vzduchu.

Jak se blížíme ke svému cíli, tak nějak přibývá vrbiček a vodní trávy, která tu stále častěji vytváří ostrůvky a jede se stále pomaleji. Volím taktiku rychlého nájezdu na travní ostrůvek, a pak se snažím kajakářským pádlem odbidlovat do další lagunky s vodou. Je to docela vysilující sportovní disciplína a tak jsem si v zápalu boje ani nevšiml, kde jsem ujel přátelům, kteří jeli za mnou na pálavě. Jim se přece jen projíždí s nafukovací lodí pohupujícím se travním porostem o něco obtížněji než mě na kajaku. Boj s vodními rostlinami a vrbičkami mě docela zmohl a tak odpočívám a čekám na přátele. Nějak nejedou, možná se rozhodli kousek vrátit. Bylo tam v rákosí jedno místo, asi vyšlapané od rybářů. Určitě se kousek vrátili, aby přenesli to hrozné místo zarostlé vrbičkami.

Rozmýšlím se co dál, přede mnou se voda vytratila pod větve z vrbiček, které tu rostou zároveň s hladinou. Vystoupit na tu hráz z větví vůbec nejde, protože sotva na ni přenesu svou váhu, začne se potápět a pádlem na pevné dno nedosáhnu. Přitom hladina rybníka musí být na dosah. Stačilo by pár minut a metrů a za chvíli jsem na druhé straně a pak už bych seděl v hospodě na hrázi. Jenže dál to prostě nejde.

Rozhoduji se tedy vrátit, bude to dřina, ale když trochu máknu, tak za chvíli budu u toho prošlapaného místa od rybáře a zarostlý kousek přenesu. Potom už v pohodě nasednu na volnou hladinu a pojedu jak vítr. Určitě to takhle udělali i moji přátelé a už na mne čekají.

Když, konečně dosáhnu vytoužené stezky v rákosí a vytáhnu svůj kajak na břeh, zjišťuji, že jsem na jakémsi úzkém podmáčeném ostrově porostlém stromy. Vyhlédl jsem si jednu statnou borovici, na kterou vylézám, abych se rozhlédl a zorientoval. No konečně já to věděl, už vidím volnou hladinu, stačí překonat pár metrů rákosí a jsem tam. Jak se tak rozhlížím, jsem překvapený, jak velká plocha rákosí se tu k jedné straně rozprostírá. Dokonce i ten podlouhlý ostrůvek se v ní jakoby ztrácí. Z jara tu hnízdí velké množství ptáků, kteří by se neměli rušit, ale teď na podzim tu není ani pírko.

Ještě jednou se podívám k volné hladině, abych si zapamatoval směr, a pak směle vyrážím. Přeci jen už je dost hodin a pomalu mě to přestává bavit. Nořím se do hlubin rákosí a pohání mě vidina horkého čaje. Prodírám se ostrým a vysokým rákosím, nohy se my noří po lýtka do bahýnka a za sebou táhnu kajak. Občas se v rákosí objeví jakási kachní stezka a tak zkouším nasednout do kajaku a odstrkovat se pádlem. Je to ale ještě namáhavější než neustálé vytahování nohou z bahna.

Nevím, jak dlouho jsem se tím rákosím prodíral, ale připadalo mi to jako věčnost. Konečně jsem zahlédl volný kus prostranství a hrnul se k němu. Když jsem rozhrnul rákosí, čekalo mě zklamání. To co jsem uviděl, nebyla hladina ale jakási bahnitá pláň kolem dokola obrostlá vysokým rákosem. Řekl jsem si, alespoň se nemusím chvíli prodírat. Jak se tak pohybuji tím bahnitým místem, propadám se do té kaše stále hloub a hloub. Pravda, napadaly mě různé hororové scénáře, ale strach jsem neměl. Pokaždé, když už jsem byl v bahně skoro po prsa, chytil jsem se kajaku a vytáhl se na něj. Pořádně jsem se tou činností zpotil a bláto jsem měl až za ušima. Vytáhl jsem se do kajaku, abych si odpočinul a vydýchal se. Po chvíli se do mne dala zima a já začal panikařit. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvědomil si, že nejenom nevím, odkud jsem přišel, ale vlastně ani nevím, kam jdu. Kdybych alespoň trochu držel směr, tak už jsem na té hladině dávno musel být. Z té borovice byla přece na dosah. Došlo mi, že v tom rákosí se můžu motat dokola do nekonečna.

Když překonáte první úlek a pominou emoce, tak se vám vrátí rozum a začnete uvažovat. Rozhlížím se kolem sebe, ale rákosí je tak vysoké, že přes něj není nic vidět. Slunce už bylo dávno za mrakem a pomalu se začínalo stmívat. Řekl jsem si, že jediná možnost, je vrátit se zpět po vlastních stopách na ostrov a tam se pokusit přejít na druhou stranu na pevný břeh. Určitě to tam musí někde jít, když tam chodí rybáři. Už nebylo mnoho času, za chvíli nastane tma a už se odsud nedostanu.

Začal jsem pečlivě zkoumat rákosí kolem bahnité placky a snažil se, najít místo odkud jsem to vlastně přišel. Po chvilce jsem našel pár stébel polámaného rákosu a pak už to šlo rychle. Soumrak mne popoháněl a přesto, že jsem několikrát zaváhal, začal jsem poznávat místa, kudy jsem prošel. Ostrov jsem doslova přeběhl a našel jakousi stezku na druhou stranu. Když jsem se dostal na pevný břeh, byla už tma, ale ohromně se mi ulevilo. Chvíli jsem si odpočinul a pak přešel rozlehlou louku. Uviděl jsem tam stavení, kde se svítilo. Zamířil jsem tam. Jak jsem se přibližoval, sílil zuřivý štěkot psů, který vylákal ven obyvatele usedlosti. Ti když mne uviděli ve světle lampy, jak celý od bláta táhnu na ramenu kajak, okamžitě se mne ptali, jestli jsem v pořádku a jestli se mi něco nestalo. Ujistil jsem je, že jsem v pohodě, jenom že jsem trochu zabloudil v rákosí. S úlevou mi řekli, že jsem mněl štěstí. Nedávno prý odtud tahali nějakého zbloudilého houbaře vrtulníkem.

Požádal jsem je, zda si u nich mohu nechat kajak s pádlem a šel asi dva kilometry kolem rybníka po cestě k hrázi, kde bylo auto, věci na převlečení, ale hlavně hospoda. Cestou jsem doufal, že moji dva přátelé měli více štěstí a rozumu a dopadli lépe než já.

Jak jsem předpokládal, když už nešlo jet dál, vrátili se na to prošlapané místo a věřili, že já s kajakem projedu. Když zjistili, že zarostlé místo nejde jen tak obnést, začali se prodírat rákosím, ale trochu jiným směrem nežli já. Směr v rákosí neztratili jenom díky tomu, že občas zaslechli zvuk auta od silnice a drželi se tím směrem. Když dorazili k silnici, přítelkyně celá zablácená stopla auto a nechala se vysadit u našich věcí.

Když jsme si potom o našem výletu povídali, shodli jsme se na tom, že nám těžko někdo uvěří, jak se dá ztratit za humny na pár centimetrech čtverečních.