Minule jsme skončili zmínkou o raftování na řece Shotover. Samozřejmě jsme si řeku Shotover nenechali ujít a dali jí i na kajacích. Bohužel nyní měla pouze 13 kubíků za vteřinu, takže jak vypadá za skvělých 70ti, nebo dokonce za velké vody za 200 jsme si mohli pouze představovat. Každopádně, už cesta na nasedací místo je značně adrenalinová, protože vede po cestě necestě, kde z jedné strany máte skálu a z druhé kaňon. Nás na nasedací místo odvezli místní rafteři jejich minibusem. Alespoň jsme zjistili, že raftguidi jsou všude na světě stejní. I za nízké vody se na řece našla 2 těžší místa, spousty krásných pohledů na kaňon a hlavně průjezdný tunel, který zde vybudovali zlatokopové. Večer nás čekal rozlučkový večírek u kamaráda přezdívaného Medvěd. Pracoval a žil v Queenstown s přítelkyní Kristýnou a nyní se chystají do Kanady do Vancouveru.

Další den jsme byli domluvení s kamarády Kajmanem a Čurem na společné pádlování na vodnaté řece Kawarau. Takový typ řeky v Evropě není. V den, kdy jsme jí jeli, měla 200 kubíků. Jeli jsme úsek s peřejí zvanou Citroen. Obrovské vlny a velká síla vody vyžaduje ze začátku opatrnost, protože na chování takto velkého množství vody si člověk chvíli zvyká. Každopádně to bylo supr, samotný Citroen jsme jeli víckrát. Fotky nemáme, něco ale bude ve videu.

Řekou Kawarau jsme ukončili pobyt ve městě Queenstown a vyrazili jsme dál směrem na jih, do oblasti zvané fjordland. Kdo byl v Norsku, nějak extra zajímavé mu to nepřijde, jinak jsou ale fjordy a skály sbíhající až přímo do moře hezké. Přijeli jsme za deště a všude tekly spousty vodopádků. Vyhlídkovou plavbu po fjordu jsme odsunuli na další den, kdy se mělo počasí vylepšit a dali jsme odpolední trek k jezeru „Lake Marian“.

V oblasti fjordlandu je asi nejvíce otravných sendflies na celém Novém Zélandě. Nicméně nás velmi překvapilo, jak jsou tyto mušky ochotné tolerovat nápis na brance v kempu, která oddělovala prostor kempu od prostoru recepce, s nápisem: Sandflies vstup zakázán. Ale ačkoliv v kempu všichni trpěli pod jejich útoky, tak před recepcí po nich nebylo ani stopy a další příchozí radostně platili kempovné.

Při plavbě jsme opět viděli tuleně, další vodopády a vrcholky hor se sněhem. V této oblasti prší 183 dní v roce, ale my měli štěstí na slunce a jasnou oblohu a tak jsme viděli i špičatou horu Mitre Peak v celé své kráse. Cestou zpět jsme ještě využili možnost navštívit podvodní observatoř. Zde je možno pohodlně suchou nohou sestoupit pod hladinu a pozorovat okolní podvodní svět. Vlivem netradičního uspořádání dna fjordu zde dochází k nedokonalému míšení sladké vody řek a slané vody moře. To utváří ideální podmínky pro růst korálů v menších hloubkách než je obvyklé.

Po pár stech kilometrech další cesty jsme zastavili u Clifden Cave. Což je volně přístupná vápencová jeskyně, dlouhá něco kolem půl kilometru. V podzemí strávíte přibližně hodinu a potřebujete sebou nezbytné čelovky, helmy a pevnou obuv. Těsné průlezy nejsou zdaleka pro každého a krápníkové výzdoby je poskrovnu. Vynaložená námaha se však mnohokrát vrátí při pohledu na mihotavá modrá světýlka červů Glove Worms. Svítí podobně jako naše světlušky, ovšem na rozdíl od nich světlem lákají hmyz a líčí na něj efektní sítě.

Čím více na jihu, tím více ovcí. Tak nějak by se krátce dala popsat tisícová stáda ovcí všude kolem. Dokonce jsme měli na dvou místech během cesty i telefonní signál., což předznamenalo náš posun blíže moderní internetové společnosti. Jižní pobřeží nás přivítalo silným a studeným větrem vanoucím od jihu. Aby ne, nejbližší pevnina je hned po Austrálii 4803 km vzdálená Antarktida. Největším lákadlem této části ostrova jsou ptáci a savci žijící na pobřeží. Na Waipara Point jsme potkali párek Sea Lions (lvounů) povalující se na pláži. Ze svého lože nad námi znuděně mávli ploutví a dál se věnovali odpočinku. A my pokračovali na Curio Bay.

V pobřežních skalách jsou tu dobře uchované zkamenělé kmeny prvohorních stromů. Ovšem velmi milým překvapením pro nás byli vzácní tučňáci žlutoocí. Jejich nemotorně houpavá chůze rozesměje snad každého. Za zatáčkou na další pláži jsme se rozhodli zakempovat. Správce na recepci nám při placení starostlivě povídal: ...“jo a dejte prosím pozor na Phila, někde se tady zase válí“. Kdo je Phil nám došlo teprve když jsme chtěli sejít k moři. Přes cestu ležel rozvalený lvoun, který se tvářil, že ho nějaký turisti vůbec nezajímají.

Další den ráno jsme s našima kajakama vyrazili zaserfovat na Purpoise Bay přímo u kempu. Po chvilce pohupování se ve vlnách, jen pár desítek metrů od břehu, se vedle nás objevili hřbetní ploutve. Ve zdejších mělkých vodách žije delfín hektorův, což je nejmenší zástupce tohoto druhu. Delfíni byli zvědaví úplně stejně jako my. Nepřiplul jen jeden, ale hned několik dvojic. Opatrně zkoumali ty zvláštní plovoucí plastové barevné věci narušující jejich teritorium. Těžko popisovat pocity, když vedle vašeho kajaku, na vzdálenost natažené ruky, spokojeně vydechuje delfín. Během tohoto vzájemného okukování se nám díky speciální vodotěsné kameře na helmu podařilo natočit úžasné záběry jak nad vodou, tak pod ní. Jako by nám chtěli připomenout, proč sedíme v kajacích, začali dovádět ve vlnách. A tak jsme se k nim přidali a začali blbnout na vlnách společně. Blízké fotky delfínů nemáme, takže musíte vydržet až přijde řada na videoreportáž, kde záběry použijeme. Tohle byl opravdu zážitek na celý život.

Další informace, články, fotky a videa najdete na webu projektu: zeland.h2omaniaks.com