Odjezd se nám podařil jen zhruba s tříhodinovým zpožděním způsobeným především ne úplně připraveným vozidlem. Když jsme se do devítimístňáku v sedmi lidech konečně nasoukali, bylo asi deset hodin. Cílem byl Landquart. Před kemp jsme dorazili před půl šestou a jasná obloha vyzývala k drobnému šlofíčku. Netrvalo ale dlouho a Slunce se vyhouplo nad okolní hory a nám nezbylo než vstát a vydat se na nástupní místo do Küblisu. Přímo na plánovaném nástupu pod mostem ovšem úřadoval bagrista tvořící most nový, a tak nám nezbylo než se o pár metrů řeky ochudit a nastoupit až pod stavbou.

Landquart je pěknou trojkovou vodou, koryto má užší charakter a na dvou místech jej odlámané kusy nad vodou se tyčících skal zúží a vzniknou tak poměrně zábavná místa.

Díky prvnímu z nich jsme si měli šanci odzkoušet souhru při lovení kamarádů (resp. kamarádky) a materiálu.

Pro ukončení plavby bylo vybráno místo nad nesjízdným jezem u silničního mostu. Pro jeden den bylo lovení dost a dost, a tak jsme se odebrali k odpočinku do kempu.

Díky progresivně přibalenému notebooku a wifi síti v kempu jsme mohli ještě večer kontrolovat stavy okolních toků a plánovat co dál. Jelikož nic neteklo byl druhý den ve znamení reparátu na už známém Landquartu.

V sobotu ráno jsme pak uskutečnili plánovaný přesun do údolí Innu. Přejezd sám o sobě byl možná více adrenalinový nežli následná plavba. Vzhledem ke schopnostem skupiny jsme zvolili jeden z těch lehčích úseků, kterým byla Scuoler Strecke. Převoz auta nám značně usnadnilo náhodné shledání s Doktorovou dodávkou. Koryto Innu by sneslo i vyšší stav vody, ale plast je plast a tak jsme to zdrbali.

Nejzajímavější místa byla hned zpočátku, kdy mi plavba dost připomínala Jizeru za nižšího stavu – kličkovaná mezi kameny a následně krátké zvýšení rychlosti a průjezd podél břehu. Střední pasáž byla více méně kochací, až se nakonec přijede ke Scuoler Schlucht, nebo jak by se to dalo nazvat.

Nízký stav vody vyžadoval průjezd podél skály, ale jednalo se spíše o psychickou záležitost než nějaké technické drama. Pak už jen dojezd po vzdutí přehrady a sobotní pádlování je za námi. Ještě týž večer opouštíme Švýcarsko a podél Innu zamíříme do Rakous.

Cestou si zvládneme zmlsat jazýčky na dortíku v jedné nóbl kavárně a na radu Doktora se ubytováváme na „téměř“ opuštěném parkovišti u Haimingu. Zájezd končíme na Ötztaler Ache, nebo Ötzu, chcete-li. Po dopolední turistice a prohlídce těch těžkých až velmi těžkých pasáží, které tu jsou k vidění, nasedáme na na vodu velmi bohatou řeku pod slalomovou trati. Krajina ubíhá jak z rychlíku a než se stačím rozkoukat jsme u nesjízdného jezu.

Během přenášení svačinka a pokec s místním domorodcem. Po opětovném nasednutí nás řeka spíše tak jakoby ukolébává, aby nás v překvapivě strmé pravotočivé zatáčce vyzkoušela ze základních vodáckých disciplín jakými jsou například objíždění válců, projíždění válců, vylehávání ve válcích a k vidění byl i na Jefovi ne tak často provozovaný pokus o backloop a následný eskymák ve válci, prostě youngsters figury jak vyšité. Tak máme těch pár set metrů adrenalinu za sebou a teď jen dojet do Innu, po něm do Haimingu a pak hurá domů, do Čelákovic, do Pasa…

Další díly tohoto mikroseriálu už nechám na vás, napište co řeknete zimě, až se vás zeptá...

Text: JJ

Foto: Racek Čelákovice