Po 9 hodinách jízdy, z toho 7 h. v dešti konečně opouštíme přes Rujanský most pevninu a k naší nevýslovné radosti(už jsme moc nedoufali) déšť konečně ustává.

Plánovaný kemp Seehof v blízkosti Schaprode se ukáže být mimo provoz, tak stavíme za tmy stany na přilehlé louce a ukládáme se ke spánku. Slunečné ráno nás vítá v Schaprode, kde nacházíme plně vybavený kemp, kde můžeme za 2 Eur/den zanechat náš vůz a na přilehlé plážičce se pohodlně nalodit.

Městečko samotné na vás okamžitě dýchne onou příslovečnou O“stalgií z časů let 80-tých a odmyslíte-li si, že se tu hovoří německy, rázem se vám vybaví pohodička, kdy jste byli v roce 1980 na Mácháči a bylo to bezva, nikdo se nikam neštval, lidé jsou zde příjemní a ochotní, a proutěná plážová retro-křesílka opatřená „kukaní“ proti, zde stále vanoucímu větru, svádí k lenošení, jak za časů DDR. Pohostinnost přetrvala a schnaps z dřišťálu na účet podniku, který skvěle spláchnul moc dobré smažené ryby chytané přímo v zálivu u městečka, také. Dřitál je zde na ostrovech častý a je zde místní specialitou, obchůdek v kempu z něj nabízí vše od léčivých mastí přes víno, schnaps až po gumové medvídky.

Ale prozatím dosti o“stalgie. Nakládáme do lodí a vyrážíme přes záliv k protějšímu ostrovu Hiddensee. Při odpočinku na jeho břehu nás vyruší pán v zelené uniformě, který nám sice chvíli vyhrožuje pokutou, nakonec ale uznává, že „unsere Karte ist falch“, a tedy z ní není dostatečně patrno, kde na ostrovech, které jsou vlastně celé přírodní rezervací, jsou pásma, kde se smí přistát, kde vystoupit, a kde se nesmíte přiblížit na 100 m ke břehu s jakýmkoliv plavidlem. Výjimku tvoří obce s přístavištěm jachet, které po pár kilometrech potkáváme. Zde doplníme pitnou vodu a pozorujeme skupiny cykloturistů, pro které jsou snad na všech ostrovech vybudované stezky a ostrovy jsou pro ně propojené kyvadlově jezdícími trajekty. Při přeplavbě zálivu, ve chvíli, kdy nejbližší pevnina je asi 1 km daleko nám náhle začíná docházet voda pod dny kajaků a nakonec jsme nuceni cca 500 m táhnout lodě na špagátku v hloubce doslova po kotníky za veselého mávání výletníků na velkých parnících, které nás ve vzdálenosti 300 m míjejí. Pokračujeme dále, už opět v kajacích, k severu podél západní strany poloostrova Bug. Jak se blížíme otevřenému moři, začíná vítr postupně sílit, takže si nakonec užíváme pohoupáníčko v krátkých, asi 1m vysokých vlnách.

Po přistání před městečkem Dranske, kde se poloostrov zužuje v úzkou písečnou kosu zjišťujeme, že celý poloosrov Bug je uzavřenou privátní oblastí patřící pravděpodobně armádě. Navíc jižní část poloostrova je přírodní rezervace. Od místních se ale dozvídáme, že v severní (privátní) části se dá na pláži přenocovat a tak zde rozkládáme bivak u zbytků kdysi masivního mola s velikým betonovým bunkrem u pláže. Večeře je výborná. Martin vytahuje z útrob kajaku speciality typu italské noky + boloňská omáčka, pochopitelně sypané strouhaným parmezánem, a k tomu dobré vínko na zapití. Zbytek večera se již jen kocháme západem slunce, který zde v tuto dobu přichází kolem 23. hodiny. Hovor se točí kolem střel Fau zwei a jesti je náhodou nemáme právě za stanem.

Ráno je opět krásně slunečné a otrlejší jedinci, tedy všichni, si dávají koupel ve 12° C teplé vodě a odvážně plánujeme obeplutí celého severu ostrova s následným přenesením u Breege. Ještě dáváme zastávku u Dranske, kde v tu chvíli v zálivu poletuje po vodě dobře na 30 kajterů. Z jednoho asi 60ti letého od Frankfurtu se po rozhovoru s námi, a po krátké testovací jízdě na mořském kajaku, stává nadšený budoucí seakajakář.

Pokračujeme dále na sever podle západního pobřeží, kde začíná vítr vytrvale sílit a 1,5 metrové vlny se začínají u skalnatého pobřeží bez možnosti přistání nepříjemně zalamovat. Pokračujeme ještě asi 2 km, ale nakonec jsem přehlasován a vracíme se zpět na původní bivak. Ráno přenášíme 200 m přes písečnou kosu a po východní straně poloostrova Bug se zbytky armádních budov a přístavišť jedeme zpět k jihu. Po pauze na oběd u přívozu a dalších 2 h pádlování jsme zpět u auta. Zbývají ještě asi 3 hodiny slunce, takže naházíme věci rychle do auta, kajaky na střechu a rozhodnutí poznat něco i z místní historie už nestojí nic v cestě. Po původně Slovanském osídlení, které se zde udrželo až do středověku tu krom slovanských rysů ve tvářích a názvy obcí jako Devín zůstal i druhý úřední jazyk podobný snad srbochorvatštině a zbytky rozsáhlého slovanského hradiště na nejsevernějším místě nejen ostrova, ale vůbec celého Německa. Řeč je samozřejmě o mysu Arcona, který byl nyní naším cílem. Po procházce přilehlou vesničkou s krásně udržovanými domky s doškovými střechami a krámky s „tradičním“ zbožím dojdete k majáku a rozlehlé vojenské základně, skrývající se uvnitř útesu pod vašima nohama. Ta již dnes slouží jen jako muzeum a je bohužel po zavírací době. Od majáku stačí popojít 300 m na západ a jste na místě s vyhlídkou a zvláštním totemem označujícím nejsevernější bod. Výhled ze sto metrového útesu na moře za nímž tušíte na západ Dánsko a na sever Švédsko byl v zapadajícím slunci vskutku působivý. Při návratu ještě navštívíme zbytky hradiště na témže útesu, jen na druhé straně od majáku. Větší část útesu s hradištěm se bohužel již sesula do moře a pozůstatky tak trochu i naší historie navždy pohltilo moře.

Ale každý výlet má svůj konec a po bivaku na parkovišti u Arcony nás už čeká jen 9 hodin cesty autem – jak jinak než v dešti, tedy lijáku, abych byl přesný. Zpestřením nám je ještě příhoda s téměř prázdnou nádrží vozu. Takže pro případné návštěvníky Rujany pozor! Na dálnici je při návratu nejbližší čerpačka až po 250 km u Berlína. Odpoledne přijíždíme opálení Rujanským sluncem do rozmoklé Prahy, kde se právě kvůli povodním začínají uzavírat mosty přes Vltavu a Berounku a začínáme uvažovat kam na kajak příště, shodli jsme se, že Rujana by jistě za další návštěvu stála! Tak tedy „Auf Wiedersehen“ Rujana!

text a foto: Lukáš Růžička