Trajekt z Janova nás vyplivnul v Bastii, kde nás opět přivítala neopakovatelná atmosféra ostrova. Cestu na místo startu jsme si zpříjemnili koupáním v modrozelených zálivech podél cesty na jih a sklenkou korsického vína. V Proprianu, místu zahájení plavby, jsme po přípitku pastisem v krčmě v přístavu přespali na písečné pláži, aby s ránem vybraná dvojice odjela s autem zaparkovat do Bonifacia, které bylo cílem naší plavby. Měli jsme štěstí, našli jsme volné místo na placeném parkovišti a stihli korsickou autobusovou dopravou, se kterou jsme se vrátili zpět do místa startu naší plavby. Tady nás čekali ostatní včetně nervózního místního plavčíka, který zbytek výpravy od rána vyhazoval z pláže, protože to je prý jediná pláž na Korsice, kde nesmí parkovat mořské kajaky.

Odpoledne jsme nasedli do plně naložených kajaků a vyrazili. Plavba jihozápadním směrem kolem skalnatého pobřeží byla příjemná. Zvykali jsme si na asi metrové vlny a poloostrov s majákem Campomoro se pomalu přibližoval. Se zapadajícím sluncem jsme hledali místo pro přistání. Všude samé skály, ale po chvilce hledání už jsme v malé zátoce trénovali í přistání na kamenech. První překvapení čekalo na Pavla v podobě plovoucích zásob potravin v komoře na přídi. Všichni jsme se výborně bavili, ale podle přísloví „kdo se směje naposled…“ jsem si vychutnal noc v mokrém spacáku. Komoru na zádi jsem sice dobře zavřel, ale kvůli netěsnícím otvůrkům pro lanka kormidla mi to nebylo nic platné.

Ranní věta Borise: „Je tu velký býk!“ spolu s: „Kde by se tu vzal?“ nás uvádějí v pohyb a v mžiku se všichni, kromě spícího Dalibora, setkáváme na kamenech v zátoce. Mohutný tur jen hledí, co se kolem něj děje.

V domluvenou desátou vyrážíme. Vlny, vítr, modrá obloha a neuvěřitelné skalní útvary červené žuly nás provázejí celé dopoledne. Soustředěně projíždíme mezi žulovými útesy a ostrůvky, aniž bychom byli vrženi příbojem a proudy na hrubá skaliska. Po několika hodinách pádlování přistáváme. Odpočívací pláž je plná odpadků. Asi měli na jachtách plné popelnice.

Je nás sedm. Jedeme na plasťácích a dvojkajaku Seaker. Kluci na nafukovače se snaží, ale guma je pomalejší, a musíme čekat. Devadesát minut pádlujeme a pak se hoďku válíme v písku.

Odpoledne pádlujeme po větru. I přesto se pláž na obzoru přibližuje jen velice zvolna. Odměnou je chlazené pivko v bistru na pláži v Tizzanu. Místa k přenocování v okolí nejsou, znovu nasedáme a hledáme vhodné místo k táboření. Spíme na asi dva kilometry dlouhé pláži Cala Barbaria. Je jasná noc a na obzoru vidíme světla měst na Sardinii.

Při ranním plavání v zátoce pozorujeme plující ryby, medúzy a krásnou chobotnici. Cíl dne je jasný: Roccapina – vyhlášená „nudná“ pláž na Korsice. Ihned po startu se skupina trhá a někteří závodníci mizí v dáli. Setkáváme se na dlouhé Plage d'Erbaju. Po krátké pauze s následnou asi čtyřicetiminutovou jízdou narážejí přídě lodí do písku Cala Roccapino. Nudíme se tu jenom my. V uzavřené zátoce je vedro k zalknutí.

Skáčeme do lodí a pryč z vedra na volné moře, kde fouká. Docházejí zásoby vody. Podle mapy je před námi Cala di Furnellu s opravdovým kempem. Zátoka je lemována úzkým pásem písku přerušovaným skalkami se zakrslými borovicemi. Moře je mělké, plné řas a nepopulárních ježovek. Hledáme kemp. Ptáme se kolemjdoucích. Čeká nás překvapení v podobě smetiště s nevrlou majitelkou a zdivočelým psem. Odcházíme do pizzerie ve vnitrozemí ostrova. Ověšení odpadky se vlečeme po rozpálené cestě pustinou. Všude kolem cesty hustá macchia. Po dvacetiminutové pouti ve čtyřicetistupňovém vedru se objevuje pizzeria. Do otvíračky dvě hodiny, a tak vykupujeme automat s plechovkovým pivem. Objednáváme si místní specialitu – pizzu s plody moře. Dalibor doporučuje olejíček na dochucení, a tak večeříme „oheň“. Se soumrakem jsme zpět na pláži, kde na karimatkách kempujeme.

Ráno je silný vítr proti směru plavby. Čekáme a doufáme, že desátá rozhodne. Čekáme další hodinu a pak vyrážíme do velkých lámajících se nepravidelných vln. Protivítr nás brzdí, vlny nám jdou občas přes hlavu. Regulérní divoká voda. Pří projíždění mezi skalisky Bruzzi vidím, že některé kajaky se obracejí a míří na pláž Kevano vlevo od směru plavby. Taky se tedy přidávám. Vítr fouká zezadu a užívám si parádní surf. Plně naložený kajak letí velkou rychlostí ke břehu. Čekáme, až se vítr utiší. Prozkoumáváme útesy Figari, popíjíme víno a sledujeme borce na wakeboardech plachtících daleko od pobřeží. Někteří dlouho bojují a do zátoky je odváží až přivolaný motorový člun. Vítr se neuklidňuje, je pořád stejně silný. Svoláváme poradu – vyjedeme s východem slunce.

Po budíčku dalekohledem kontrolujeme vlny, které vypadají stejně jako včera. Dvě posádky se po zkušenostech z předchozího dne rozhodují dopádlovat pouze do konce zálivu Figari, kde na nás počkají.

Ve čtyřech vyjíždíme směr Bonifacio. Po vypádlování ze zálivu je zřejmé, že o zábavu nebude nouze. Vlny se zvedají, zvětšují, lámou se přes skaliska. Později odhadujeme jejich výšku na tři metry. Je nezbytná neustálá kontrola směru přicházejících vln. Včerejší těsné „kochací“ projíždění mezi skalami a útesy vypouštíme. V místech, kde není velká hloubka, jsou vlny největší a velmi často se za ohlušujícího rachotu lámou. Odjíždíme daleko od břehu. Jsme od sebe v rozestupech okolo dvaceti metrů. Chvílemi se vůbec nevidíme. Fotografovat si nikdo netroufne. Do Bonifacia je to vzdušnou čarou dvanáct kilometrů podél útesů jen s několika málo možnostmi přistání. Nevidíme žádné plující jachty jako v minulých dnech. Nechceme příliš riskovat. Posunky se dohodneme a pádlujeme směrem Tonnara, k poslednímu viditelnému místu pro ukončení plavby. Neustále se musíme vyhýbat velkým lámajícím se vlnám, které se objevují nečekaně všude okolo nás. Po víc než hodině zápasu s mořem naše kajaky narážejí na písek pláže v Tonnaře, smějeme se Daliborovi válejícímu se u kajaku, kam ho smetla vlna při vysedání z lodi.

Odpočíváme, vychutnáváme si dnešní zážitek a rozebíráme vysilující plavbu. Už si jen musíme taxíkem dojet pro auto do Bonifacia. Večer se cpeme velkou porcí mousles, pijeme zasloužené pivo a děláme tečku za našim korsickým výletem.

text: Roman Půček, foto: Jirka Reichert, Boris Gaja, Pavel Půček

Článek byl uvedený v 6. čísle 2009.