Přídě lodí rozrážely hladinu řeky, šedivou jako nebe nad námi. Byla středa 13. srpna a za námi zvolna mizely poslední domky města Litovle. Hradba lužního lesa rozevřela svůj chřtán a vpustila nás do jiného světa. Ten civilizovaný zmizel za posledním meandrem řeky. Nás čekala cesta do pravěku.

Skupina kánoí se táhla jako dlouhý had. Několika záběry doháním žlutou otevřenku. Kapky vody stékají po pádle a bubnují o šprajdu. V otevřence zadačí vedoucí tábora Vanda Hozáková.

Dáváme se do řeči. Nemohu se ubránit otázce, proč zvolili právě řeku Moravu. „Snad že jsme dosud žádnou moravskou řeku nejeli,“ usmívá se Vanda. „Morava je pro nás stále velkou neznámou.“ Náš rozhovor se stáčí na to, co putování předcházelo. Přípravy akce zabraly Vandě několik měsíců.

„Zdlouhavým sháněním roztříštěných informací na internetu a rad vodáků jsem doplňovala to, co v kilometrážích a průvodcích nebylo. Mnohé zprávy působily velmi skeptickým dojmem a řada vodáků nám putování na Moravě rozmlouvala. Výsledkem této práce byl předběžný plán, který přátelé z oddílu schválili. Pro jistotu jsem ještě několik týdnů před akcí vzala automobil a projela si celou trasu kolem řeky. Bylo to docela náročné. Alespoň jsem byla v obraze, co mne čeká na souši, řeka zůstávala otázkou,“ povídá Vanda a obloukem se vyhýbá táhlé mělčině, na které uvázlo už několik lodí. „Prohlížela jsem tábořiště kolem řeky a původní plán se velmi rychle začal měnit.“

Tábořiště u řeky Moravy totiž nejsou tábořišti, jaká znají vodáci z českých řek. Většinou se jedná o travnaté plácky u jezů s malým ohništěm a příjezdovou cestou různé kvality. Co je dostačující pro malou skupinku dospělých, nemusí být vhodné pro patnáctičlenný dětský oddíl. Proto před nocováním na odlehlých malých tábořištích dali Delfíni přednost ubytování na civilizovaných místech s toaletami a tekoucí vodou.

„První tři noci jsme tábořili v Leštině,“ prozradila Vanda. „K jednotlivým splouvaným úsekům jsme sice museli zdlouhavě přejíždět, ale bylo to pro děti lepší než nocovat někde v divočině. Měli jsme tam svoje klidné zátiší, kterému nevadila ani blízká restaurace. Postavili jsme si stany, ale jelikož bylo hezky, spaly děti pod širákem a poctivě se střídaly na hlídkách.“

Blížíme se k první bariéře naplavených klád. Nastává první přenášení zablokovaného meandru. Několik nadšenců se protahuje mezi kládami, ale po chvíli rezignují a táhnou lodě po břehu.

Setkáváme se opět na volné hladině řeky. Tu a tam sice vyčnívají kořeny naplaveného pařezu nebo ohlazená větev, ale těm se jde s troškou pozornosti vyhnout.

„Se splouváním řeky jsme začali v sobotu devátého u Klášterce. Vodočet sice ukazoval pouhých 95 cm, ale šlo to a děti byly nadšené. Toho dne jsme dopluli až k Leštině, kde se nocovalo. Další den, v neděli, nás čekalo pádlování k Vile Háj. Náš hlavas František chtěl při přejezdu automobilů prozkoumat místo přenášení lodí do náhonu u jezu nad Vilou Háj a málem spadl do hluboké jámy.

Náhon byl kvůli opravám vypuštěný a stala se z něj dokonalá past na medvědy. Toho dne jsme se ještě jednou naposled vrátili do Leštiny, jelikož tábořiště u Vily Háj bylo zcela nepoužitelné.“

Na pondělí plánovaný nevodácký den nahradila další plavba. Zběžně zhlédnutý kousek řeky pod Vilou Háj na první pohled působil docela přitažlivě. Kdo mohl tušit, že za ním bude následovat otrocké pádlování po vzdutí velikých jezů.

Jako další tábořiště zvolili Delfíni plácek u novomlýnského vakového jezu (ř. km 270,2). V novém vodáckém průvodci sice už není uváděno, ale jelikož se nachází v samém okraji CHKO Litovelské Pomoraví, a navíc v omezeném prostoru mezi řekou a náhonem elektrárny, kde není co zničit, je snad nocování nadále tolerováno.

„Při předběžné prohlídce řeky jsem navštívila tábořiště „U Templu“ v Řimicích,“ říká Vanda. „Moc mě nenadchlo, je malé, odlehlé, a navíc působí docela strašidelně. Nedokážu si představit, jak by se k němu dostala naše doprovodná auta s přívěsy. Příjezdovou cestu mají zablokovanou chataři. Co teprve, kdyby bylo nutné pro některé z dětí urychleně vyhledat lékařskou pomoc. Příjezd k tábořišti je velice komplikovaný.“

Ráno po přejezdu automobilů do Litovle se výprava znovu vydala na cestu. Na trase ležel jez „U Templu“ (ř. km 268,0) se šlajsnou, která nadchla děti i dospělé.

Následující úsek opět nezklamal. Protože leží v zóně přitahující vichřice a tornáda, leželo přes řeku jako památka na červnovou Emmu několik vývratů. Naštěstí večer čekala unavené děti a vedoucí připravená večeře ve „Vodácké restauraci“ u loděnice v Litovli a nocleh v ohrazeném areálu.

Ještě několikrát přetahujeme a podlézáme padlé kmeny stromů, kličkujeme mezi mohutnými, věkem zčernalými kmeny a říční náplavou, než se před námi ukáže silniční most u Střeně a nedlouho po něm i silueta Hynkovského jezu (ř. km 251,1). Jako malou radost na závěr denní plavby splouvají děti peřej pod ústím náhonu. Opět nastává přenášení lodí k asfaltové cestě a převoz do areálu TJ Sokol, kde mají Delfíni domluvený nocleh.

Mraky se rozešly a na širokou rovinatou Hanou se zase usmívá slunce. Děti dostaly svačinu a na písčitém volejbalovém hřišti začíná další kolo sportovních soutěží. První soutěžící vybíhají na trať běžeckého závodu. Není účelem proběhnout tratí co nejrychleji. Důležitější je zapamatovat si co nejvíce rozmístěných obrázků a po návratu do cíle je ve správném pořadí zapsat na papír.

V těsném sledu startuje suchozemský závod slalomu žabích mužů i žen. To si na nohy nazujete ploutve, na hlavu nasadíte potápěčskou masku a se zamlženými skly balancujete mezi kýbly od Primalexu.

Den se chýlí ke konci a Vanda začíná vařit večeři – krupičnou kaši – děti by přeci měly jíst zdravě. Kdo bude remcat, nedostane na příští den slíbenou večeři v restauraci.

Na čtvrtek připadl odpočinkový den spojený s prohlídkou města Olomouce. Splouvání meandrujícího náhonu Střední Morava Delfíni vypustili a v podvečer se přesunuli na předem zamluvené nocoviště v areálu dobrovolných hasičů v Bolelouci (ř. km 221,1).

„S takovou ochotou jsem se ještě nesetkala,“ pochvaluje si Vanda vstřícnost správce hasičského areálu. „Dal nám k dispozici úplně nové toalety s umývárnou, kuchyňku a kolem ní přístřešky, kde můžeme spát i bez pracného stavění stanů.“ Přístřešky přicházejí vhod už v noci na pátek. Nad ránem se nad Malou i Velkou Hanou rozpoutá prudká bouře. Při pohledu z návrší Drahanské vrchoviny byly okolní nížiny v jednom ohni.

Páteční ráno je prosyceno vodními parami. Nízké mraky se dotýkají korun stromů a ostré paprsky vykukujícího slunce nevěstí nic dobrého.

V plánu je splouvání části tovačovsko-kojetínského mlýnského náhonu. Tento umělý tok má proti souběžné řece Moravě několik výhod, ale i nevýhod. Výhodou je množství kontaktních míst, kde je možné plavbu zahájit nebo ukončit. Nevýhodou je nutné přenášení mlýnů – první v Nenakonicích, další ve Věrovanech. To druhé jde délkou přirovnat k přenášení mlýna v Horce nad Moravou na náhonu Střední Morava.

Po převozu lodí ve Věrovanech jdou děti na zmrzlinu. Hostinec s venkovní zahrádkou leží přímo u vody. Hostinská překvapeně pozoruje vodácký oddíl. „Tak to tady ještě nebylo, my každý rok jezdíme Vltavu, ale tady na náhonu jsme vodáky dlouho neviděli. Jenom jednou došli dva pěšky až od Moravy.“ Delfíni jsou zřejmě prvním větším oddílem, který náhonem po mnoha letech proplouvá.

Před třetí odpolední se začíná zdvihat vítr a na obloze se srocují podezřelé mraky. Není nač čekat. Lodě vyrážejí dolů po proudu. Čím více se blíží k Tovačovu, tím temnější nádech mraky nabírají. Dětem to na rozdíl od vedoucích nijak nevadí, zřejmě neví o varování meteorologů pro střední Moravu před prudkými bouřemi a přívalovými dešti.

Když jsou v Tovačově všechny lodě na suchu, začíná pršet. O plánované návštěvě zámku už nemůže být řeč. Přednější je dopravit děti do bezpečí.

Poslední plavební den dopadl šťastně. Do laminátové střechy kryjící posezení v hasičském areálu v Bolelouci buší veliké dešťové kapky a z dálky zaznívá silné hřmění. Děti se vrtí na lavičkách a plné nedočkavosti čekají na vyhlášení vítězů táborové olympiády.

Lákavých cen leží na stole více než dost a hromádka sladkých odměn dokonce zbude. Toho využije Vanda k další soutěži. Všichni přítomní vedoucí i starší vodáci mohou klást dětem otázky týkající se řeky Moravy a uplynulého putováni. Odměnu získává ten, který první správně odpoví. Pro ostatní – neznalé i zapomnětlivé – je soutěž příležitostí k osvěžení paměti. Byla by to ostuda, kdyby děti po příjezdu domů nevěděly, kde vlastně byly.

Děti už dostaly své ceny, ale vedoucí odměna teprve čeká. Po několika dnech si na oddílovém webu sdělují děti své dojmy z uplynulé akce: „Ahoj, tak co?? Taky byste se vrátili na tábor?? Jana.“ „JJ. Určitě bych se tam vrátila, moc se mi tam líbilo. Renča.“ „Já bych za léto dala alespoň dva tábory“... Jaké lepší ocenění si může vedoucí dětského oddílu přát?

foto: Franta Prokeš, Vanda Hozáková

Článek byl uvedený ve 3. čísle 2010 magazínu HYDRO.