Přijeli jsme včas, ale museli jsme se vidět se všemi kamarády, takže jsme nestihli výklad tratě a k ceduli znázorňující celý úsek splutí jsme vůbec neviděli. Ve svých vzpomínkách jsem měla Blanici jako – teče potok lučinou.

Po chvíli jsme zjistili, že musíme koukat na vodu, nejen se kochat přírodou. Na prvním malém jízku za zatáčkou jsme se rozhodovali kudy to jet, a než jsme se rozhodli, byli jsme bokem na šutrech. Jára spadl do vody, mě loď vysypala na hromádku kamení na jízku a náš pes Deny rozvážně vystoupil a čekal na té hromádce co bude dál. Zastyděli jsme se, byl náš první letošní čochtan a ještě na tak jednoduchém místě.

Řeka tekla stále rychle, občas nějaká peřejka, což se nám moc líbilo.

Další vypečené místo byl čerstvě spadlý strom přes řeku. Tam jsme měli štěstí, stál tu silák, který nám pomohl s přetahováním lodě tak, že jsem ani nemusela vystoupit z lodě.

Branky pořadatelé umístili velice vypečeně. Byly vždy pod jezy, první jako protivoda a v rychlém sledu byly pak další branky. Deny byl vždy brutálně přesunut z pozorovací pozice na dno lodi, aby nám nevypadl a taky se tam vždy udržel. Na výkladu trati jsme nebyli a tak jsme nevěděli jaká sestava branek nás dole čeká. Většinou se nám povedly jen první dvě branky projet bez bodové ztráty.

Moc nás překvapilo přistávací místo schované pod jedním z jízků. To jsme ale nevzdali a makali na přistání proti proudu. Odneslo to sice pár větviček na břehu, ale dali jsme jí.

Nebyli jsme sami. Řeka stále svižně tekla, takže nám těch dalších 9 km rychle uběhlo.

Blanice je krásná a už teď se těším na Blanici příští, ale to půjdu i na výklad trati. Jen si nejsem jistá, zda mi to bude něco platné, sled branek si asi stejně nezapamatuju.

Pořadatelům patří velký dík, bylo to super!

Výsledky najdete na webu pořadatele.

foto: Martin Taichman a Věra Kučerová.