Sobotní ráno je jak malované. Oskar oskaří, obloha bez mrakomorů. Volba padá na spodek Ohře. Nebude tam přelodíno, není to lenivá Berounka a po dvaadvaceti letech se tam zas rád podívám. Začínáme opět pod tělesem Nechranické přehrady.

Taťka nám stahuje auto a tak nám odpadá starost s návratem.

U vičického jezu nám začíná téci do bot. Někde je zrada v lodi. Obracíme loď proti slunci a mocnou tesopáskou zalepujeme bebina. „Ták, zamezíme vodě vstup do podpalubí“.

Máme dost času. Musím tu očistit pomníček kamaráda.

Po znovu vyplutí potkáváme na každém kousku rybáře. „Ahój kluci, nechcete rybu“? S díky odmítám, nemáme s sebou pánev a pak mám v plánu jinou večeřičku.

Tok si to sviští a než se nadějeme, jsme u prvního žateckého jezu. Sotva vystoupíme na břeh, ozve se rána a leje. Sedíme ukrytí před deštěm a dáváme bufet. Jak rychle slejvák došel, tak i rychle odešel. Přenášíme tedy cajk i loď a opět pádlujeme. Jenže Mr. Mrakomor si nás snad vyčíhl a při doplutí k druhému žateckému jezu opět spustil svou píseň.

Vyčkáváme jeho dovětek a teprve pak opět vyrážíme.

Případného romantika, který by si tento dolní tok též rád projel, je nutno upozornit, nechť se při průjezdu Žatcem připraví na silné znečištění! Při průjezdu centrem si totiž začínáme všímat, v čem to vlastně jedeme. Až doposud bylo celé koryto naprosto čisté. I hodně přes půl druhého metru bylo jasně vidět až na dno. To co ale včíl kolem nás teče, to je naprosto humus. Všude plavou dámské hygienické vložky, ho..a, toaleťáky a další bordel! Všude přítomný puch, že by v něm i držel zabodnutý nůž. Tož včíl nevím, je žateckým radním ekologie naprosto volná, nebo jsou takové čuňata a nevyužívají ČOV-ku?

„Hlavně aby nám to nesežralo pádla, nebo naší loď“, utrousí do pádlování Dabi. Teprve u obce Rybňany se tok vyčišťuje a opět vidíme dno. No sláva, to se hned jinak jede. Náš přítel Mrakomor opět dohonil naše plavidlo a spustil svou. „Tak nevím kámo, to už asi vydrží až do noci“, hodnotím stav oblohy.

Je na čase vyhlídnout plácek na bydlík. Jenže jako na potvoru nikde nic. V těsné blízkosti obce Hradiště, hodlá Dabi očíhnout možnost noclehu v místním ŘOPíku. Jak se následně ukazuje, echt nápad to rozhodně nebyl. Při příchodu k tomuto opevnění Dabi šlápl na … Ne ne, to by bylo mnohem lepší. Bohužel na nějaký drát a bylo další bebino. Záchranou je místní silniční most. Je tu sucho, čisto a dostatek krytého místa před Mrakomorem. Ten posléze odtáhl, pá. Pochopil, že na náš přístřešek nemá broky.

Ráno je opět jak malované. Balíme a vytvářím Dabiášovu botu. Neoprénku by už neobul. Máme chuť na pivčo, ale nikde žádná hospůdka. To je snad jediné mínus tohoto toku. Při průjezdu kolem jedné osady se zdravíme s osadníky. „Kam tu chodíte na pivo?“, ptám se jednoho. „Tady nikde nic není, ale pokud chcete… Vencóó, natoč tam klukům dva žejdlíky“! Sedíme u pohostinných lidiček, popíjíme pivečko a nastavujeme své bledé tváře slunci. „To je pohoda co, Ronny“? Dostáváme na cestu ještě dvoulitrovku, která v nás rychle mizí. Slunce nás doprovází až za Postoloprty a teprve před Březnem se zatahuje a poslední kiláky do Lenešic již hustě prší.

Zde končíme. Klapu pro auto a na půlce cesty potkávám tatíka. Ani po naložení a dojezdu domů déšť neustává. Přes všechna tato úskalí to byla pěkná a klidná plavba.

text a foto: Roman „Ronny“ Hájek