Jsou však situace, které je velmi těžké předvídat, protože jejich výskyt je spíše v rovině teoretické. Podle pravidla: „Co se může stát, to se dříve nebo později někomu jistě stane.“ se i při jízdě na vodě může stát takřka cokoliv. Proto jsme se rozhodli oslovit právě vás, naše čtenáře a požádat, zda byste se nepodělili o své kuriózní zážitky, které zaváněly průšvihem, nebo jak píše Standa rovnou průserem. Reálné mrazivé zážitky mohou být poučením či varováním pro ostatní. Tyto řádky mohou zachránit něčí zdraví nebo i život. Příběhy z cest nám posílejte emailem do redakce. Všechny budou uveřejněny na našem webu, nejkurióznější pak v časopise HYDRO a jejich autoři odměněni HYDRO-Buffem.

Jako inspirace vám může být následující článek od Standy Chládka, který za několik desetiletí aktivního pádlování na svých cestách zažil mnoho pěkného. Tyto okamžiky byly ovšem v průběhu let vykoupeny pár opravdu zapeklitými situacemi do kterých se dostal ne vždy vlastní vinou. Rozhodl se o ně s vámi podělit a věří, že mohou otevřít mnohým oči. Dnes tedy přináším první ze série vodáckých příběhů, které mají jedno společné - šlo v nich o život a jen šťastnou náhodou neskončily tragicky.

Dog River v severním Ontariu, která protéká asi 50 km kanadskou divočinou a vlévá se do Jezera Hořejšího jsem pádloval dvakrát. Je to několikadenní plavba. Při první výpravě jsem pádloval debl kanoi s Richardem Amickem. Byla to skvělá jarní výprava, voda byla vysoká, ale dalo se vše zvládnout. Řeka má hodně nesjízdných peřejí a vodopádů, tak jsme dost přenášeli. Poslední šedesátimetrový vodopád (Dennisom Falls) byl asi 5 km před ústím řeky do jezera. Skončili jsme po 3 dnech na Jezeře Hořejším, kde nás vyzvedl motorový člun. Při druhé výpravě o pár let později (na kajaku), kdy se do rána průtok vody zněkolikanásobil díky lijáku jsem se málem setkal nad jedním vodopádem s bohem divokých vod. Pospíchali jsme a jeli občas co jsme asi jet neměli. Za ranní mlhy jsem sjížděl příkrý skok; kousek pod ním byla matně vidět ostrá ryska vodopádu. Věděl jsem dobře, že se musím chytnout těsně pod peřejí v maličkém vraťáku nalevo, jinak bylo nebezpečí, že mě silný proud spláchne dolů do věčnosti. Ale chytil jsem se v protiproudu až příliš dobře, úplně pod skokem, kde bylo ošklivé rozhraní, které mě ihned převrátilo. Rychlý eskymák moc nepomohl, ihned mě vír převrhl znovu a další eskymák se už nepovedl, když mi spadla špricka. Plavec nevypadal dobře, stěna mlhy nad ostrou ryzkou se rychle blížila. Mike Petzl mi nastrčil špičku kajaku, já se chytl, ale Mike ztratil pádlo.

V tom okamžiku jsem si myslel že to máme oba odbyté, a řekl jsem mu, “Mike, jedeme tam spolu”. Kupodivu jsem byl docela klidný. Šlo to všechno rychle a můj mozek ani neměl čas promítat film mého života. Nicméně se tam přimotal další kajakář Yarma, chytl Mikovo pádlo a mě dotáhl ke břehu asi 2 metry nad vodopádem. Když jsem pak seděl na skále a díval se do “řvoucího jícnu” pode mnou, tak mi začalo být trochu mdlo a zima, ale nějak jsem se otřepal. Můj kajak byl pryč, zmizel, jak kdysi říkal Milan Kobes, ve “řvoucím jícnu a v balících pěny”. Pak mě čekal dlouhý, celodenní šlapcuk skrz takřka neproniknutelný severský prales k ústí řeky, kde nás druhý den vyzvedl motorový člun. Myslím, že od té doby mám z Dog River trochu respekt.

Vzpomínám si, že mi Mike později říkal: “Stando ty jsi jako kočka, máš devět životů. Ale dej pozor, už jsi v tom osmém!” Celá episoda měla pak zajímavou dohru. Mírně schlíplý jsem dorazil domů a za pár týdnů mě volá nějaký kanoista, který právě pádloval Dog River, jistě za nízké vody se spoustou přenášení (to už bylo léto). Říkal, že našel fialový kajak s mým jménem a ptal se komu jsem ho půjčil, neboť nikde nenašel mrtvé tělo. Já na to, že s tou živoucí mrtvolou právě mluví, že mi ten kajak jen uplaval a že já jsem stále plný života. Kajak, byl to polyethylenový Prijon T-Slalom (známý svou trvanlivostí) měl hluboce promáčknutou špičku, bylo nasnadě si uvědomit, co by se stalo, kdyby podobný náraz dostala moje hlava, ač byla v helmě…