Blíží se termín Čerťáků, a tak jako každý, i naše skupinka se nemůže dočkat tohoto svátku na vodě. Je den „D“ a naše tříčlenná skupinka se vydává na první splutí Čerťáků. Všechno jde hladce, až na to, že Jirka eskymuje ve škvíře, láme pádlo, ale nakonec naštěstí zvedá jako singlíř. Říkám si: „To je dobrej začátek, tak snad už dneska bude vše O.K.…“ Při druhé jízdě se k nám přidává Michal. Jedeme zase z kopce dolů, pohled je na nás krásný, barevné kajáčky, bundy, vesty a helmy, vše jen svítí. Prostě samé módní výstřelky posledních sezon. Čerťáky si náramně užíváme… Ať to zkrátím, při čtvrtém, předposledním sjetí (ono bylo poslední, ale z pověrčivosti vždy říkám předposlední, potom se nic nestane) se udála drobná nehoda. Nájezd do schodů, rutina. Michal se ale zvrhává na hraně druhého schodu a mizí ve válci hlavou dolů.

Co se mu přihodilo, popisuje nejlépe sám Michal:
" Najel jsem do toho průskoku trochu víc vpravo. Nakoplo mě to přes hlavu a než jsem zabral na eskymáka, dostal jsem ránu. Poslední, co jsem slyšel, bylo křupnutí a pak asi 15 sekund bezvědomí. Probral jsem se ještě pod vodou, bez pádla a vzduchu. Podařilo se mi vylézt z kajaku a dostat se sám na břeh. V tu chvílí se mi do hlavy zahryzla ostrá pulzující bolest, kombinovaná s nevolností, závratěmi a dezorientací. Nebyl jsem schopen postavit se na nohy a udržet balanc. Další problém, který mě trápil, bylo, že jsem neslyšel na jedno ucho. Asi po 15 minutách, kdy tam se mnou seděl Dave a dával mě dohromady, jsem se rozhodl, že to dojedu."

Ptáme se ho, co je? Pod vodou se bouchnul do hlavy, rána šla přesně za ucho. Jeho krásná freestylová Sweetka ránu nezachytila. Michal se vzpamatovává ze silného otřesu. Na otázku, co dál, reaguje, že to bude v pohodě. Dojedeme do cíle. Po dojetí řešíme, zda jet, či nejet do nemocnice. Prohlížíme helmu, je na ní malý škrábanec. Na hlavě to vypadá o něco hůř. Červený flek, ale nic výrazného, žádná tržná rána. Michal odlehčuje atmosféru se slovy: „Maximálně malej otřes mozku, s tím nemá cenu jezdit do nemocnice…“ Trochu jsme si oddechli a nechali se uklidnit, a tak nakládáme lodě. Váháme, zda jet ještě jednou, ale nakonec máme pocit, že dneska jsme toho zažili dost, a jedeme radši do hospody.

V hospodě je nejlíp, zvláště po takovém báječném pádlování. Když baštíme své velké porce, najednou Michal znejistí a říká: „Ty vole, mně teče něco z ucha, nějaká čirá tekutina.“ Někdo zkušeně odpoví, že by to mohl být mozkomíšní mok. Nejdřív se tomu smějeme, ale za pár chvil je nám jasné, že jsme to pěkně proflákli. Všichni máme v sobě alkohol, až na jediného Michala, ten nepil. Michal už dál nic neřeší, volá tátovi, který ho odváží do nejbližší nemocnice. Odtud nám ještě stihne zavolat, že ta čirá tekutina je opravdu mozkomíšní mok a že za uchem má prasklou lebku. Z pěkného dne na nás sedla pěkná deprese…

Později se od Michala dozvídáme další informace:
"Volal jsem tátu, ať mě převeze do Českých Budějovic, jelikož kluci již popili. Po cestě volal záchranku, protože se můj zdravotní stav rychle zhoršoval. Domluvil se s nimi, že mě kvůli zkrácení času odveze sám na emergenci, kde na mě už čekali. Po příjezdu do Budějovic jsem už nebyl schopnej postavit se na nohy. Tak mě zajistili, podali mi kyslík, udělali CT mozku a přeložili na traumatologii JIP. Na tomhle oddělení udělali několik neurologických vyšetření, podali opiáty a pak, kvůli lehké oblouzenosti, mám okno. Další den ranní hygiena na lůžku za asistence dvou moc pěkných sestřiček a nové CT. Konečně nějaký výsledky."

Když potom čtu lékařskou zprávu: „Na CT skenech mozku nejsou znaky traumatické komplikace intrakraniálně. Vlevo patrno zalití sklípkového systému krví a likvorem při předpokládané zlomenině pyramidy, lomná linie probíhá přes zevní zvukovod a středoušní dutinu, na spánkové kosti lomná linie patrná není…“, dochází mi, že měl Michal asi docela kliku. Naštěstí zůstal při vědomí a nemá vnitřní krvácení do mozku. Po pár dnech ale přichází další rána – dozvídáme se, že na ucho neslyší a že bude muset následovat několik operací, aby se mu sluch aspoň částečně vrátil.

A jaký je stav Michala dnes, po několika měsících? Sám ví nejlíp:
"Můj nynější stav je, že zlomenina se nikdy nezahojí, a proto si musím koupit opravdu kvalitní helmu, což bych po této zkušenosti udělal stejně. Samozřejmě, že doktoři o mém dalším pádlování nechtějí ani slyšet. Zničenej ušní bubínek, sluch zhoršený asi na 60 % původního. Ale podle všech doktorů jsem měl nakonec veliké štěstí, že jsem dopadl ještě hodně dobře. Trochu drsná lekce, že jo?"

Jak by měl tenhle příběh skončit? Máme dumat, co by bylo, kdyby, a co jsme udělali špatně? Každý si to přeberte po svém. Každopádně dvě věci jsou jasné bez dlouhé diskuze:

1) Různé helmy módních tvarů, nechránící dostatečně uši a zadní části hlavy, nejsou určené do vody WW IV – V, poslední dobou si je ale přesto pádlisti kupují spíš kvůli modernímu designu a zajímavým barvám a trochu při tom zapomínají na hlavní funkci, kterou by měla vodácká helma mít.

2) Až se vám bouchne kamarád do hlavy, na nic se ho neptejte a rovnou ho vezměte na rentgen do nemocnice. Tahle událost dopadla relativně dobře, ale co kdyby ta rána byla o něco větší, a Michalovi by potom chyběl ten čas, který jsme proseděli v hospodě?

Nepíše se mi o tom dobře, zvlášť když jsem tenhle příběh prožil osobně a Michal je můj kamarád. Sám dobře vím, co jsem udělal špatně a co se příště dá udělat lépe. Takže berte to jako informaci o chybách, z nichž se můžete zadarmo poučit, a nezapomeňte, že rovnováha mezi štěstím a neštěstím je velice vratká!