- jméno: Tomáš "Brčko" Pohl
- věk: 21 let.
- kdo jsi: Týpek co ho baví jezdit na jakýkoliv vodě, cestovat, lízt po skalách a objevovat nový místa...
- na čem jezdíš: Kajak (creek, ale někdy i playboating).
- jak dlouho jezdíš: Co se dá počítat jsou asi poslední dva roky.

a) Co pro Tebe znamená vodáctví?
Postupem času zjišťuju že voda se stejně jako pro mnoho jiných tak i pro mě stala životním stylem. A zpátky už to vzít nejde, jednou sedneš do lodi a když se tak má stát přiroste k Tobě! Je to běh na dlouhou trať při kterým můžeš dost ztratit, hodně získat a hlavně se dovědět něco o sobě. Znamená to pro mě potkávat zajímavý lidi, většinou nadšence, cestovat do míst kam se "normální" lidi třeba nikdy nepodívaj, bejt členem partičky co poradí, pomůže, sprdne... Znamená to pro mě pořádat spontánní večírky uprostřed divočiny a zažít si euforii večer při rozpáleným ohni kdy na mě ušlej den na vodě vždycky dolehne a procházim si krůček po krůčku a záběr po záběru jakej to byl zase parádní den na vodě. O tomhle všem vodáctví je a ještě o mnohem víc...

b) Jak si začínal a co Te k vodě přivedlo?
K vodě jsem se dostal přes, v našem městečku, nejspíš známou organizaci Sokol Harta, která vůbec není zaměřená na vodáctví, ale protože někteří ze starších borců kteří ji pořád mají pod palcem už v té době jedzdili na vodě, konkrétně na kajacích, začali jsme to my klofové zkoušet taky.

c) Jak vnímáš současné trendy vodáctví a kam myslíš, že směřuje?
No vzhledem k tomu, že se prodávají helmy za pět a bundy za deset tisíc a plasty už taky nejsou co to bejvalo tak nechci vědět kam to dospěje. Výbava je ale hodně důležitá. Lidi v poslední době vozí s sebou házečky, lékárničky, náhradní pádla, vysílačky a vůbec všechno možný což je super. Jezdí se totiž obtížnější a komplikovanější věci takže bezpečnost se bere vážně. Současný trend pádlování je pro mě poshánět partu a odjet na týden na nějakej pěknej creek, prostě poznávat a objevovat. A protože českej člověk je extrémně přizpůsobivej tak se mu daří i na moři který doma nemáme.

- jméno: Jan „Šťovik“ Šťovíček
- věk: 31 let.
- kdo jsi: Zdravotnický záchranář, vodácký a horský instruktor/průvodce, spisovatel.
- na čem jezdíš: Debl, raft, kajak (řazeno dle obliby).
- jak dlouho jezdíš: Řekněme od roku 1991, takže nějakých 18 let.

a) Co pro Tebe znamená vodáctví?
Vodáctví, potažmo voda pro mne znamená práci i zábavu. Voda, různé výpravy za ní, ať už formu expedice, zájezdu, sportovního kurzu, relaxace na notoricky známých českých řekách nebo psaní o vodě a vodácích jsou do určité míry můj životní styl, protože tomu podřizuju skoro všechny ostatní aktivity. Dá se říct, že voda je můj život.

b) Jak si začínal a co Te k vodě přivedlo?
Pamatuji si to úplně přesně, začínal jsem ve vodáckém oddíle Banka Praha a přivedla mě tam ségra. Tuším, že se mi nechtělo mýt nádobí, nebo něco takového, tak jsem raději šel s ní do loděnice. Zajímavé na tom je, že mě ta voda zpočátku nijak extra nebrala, ve vodáckém oddíle mě bavilo zejména to, co se tam dělalo mimo vodu - hry, lyže, výlety... asi proto, že to jsem už uměl. Voda přišla až později jako mimochodem, když jsem začal dělat vedoucího. Další přelom přišel u cestovky, vodili jsme s kamarádem jako průvodci zájezdy na hory i rafty. Protože školení pro vodácké i horské průvodce bylo ve stejném termínu, dohodli jsme se, že já se proškolím v raftech a on v horách, poznatky dáme dohromady a dál budeme vodit spolu. Jenže na základě toho školení pak začala profesionalizace, licence a zkoušky. Stal jsem se tedy profesionálním rafťákem z vůle osudu, i když mě to táhlo víc do hor (protože to jsem už uměl). Jo a s tím kamarádem už jsme nikdy žádný zájezd neodvedli...

c) Jak vnímáš současné trendy vodáctví a kam myslíš, že směřuje?
To je otázka jak ušitá, protože o to často přemýšlím. Doma se nemůžu dočkat, až budu na vodě a na vodě si pak říkám, co já tady dělám, když se proplétám mezi neřízenými loděmi případně je tahám na každém kroku z vody. Děsí mě, že lidí na vodě je pořád víc, ale nejsou to vodáci, protože celkem nic neumí a díky stabilním a pevným lodím se ani nepotřebují nic učit. Největším zločinem v tomto směru jsou plastové kanoe, které jsou stále pevnější a stále stabilnější. Taky lodě stále těžší a neohrabanější, takže když jako instruktor musím za den vytáhnout z vody a vylít třeba čtyřicet kanoí (u desetiloďové skupiny), tak to cítím. Já sám jezdím na plastovce, protože s tím, kolik nám elektrárny nechávají v řekách vody, bych ji musel permanentně opravovat, ale když občas vytáhnu laminátku, nepřestává mě udivovat, čeho všeho jsme my vodáci byli ochotní se vzdát z hlediska obratnosti a rychlosti jen pro tu nerozbitnost. Osobně cítím obrovský rozkol mezi vodáckou filosofií a tím, co se děje. Na vodu jezdí pořád víc lidí, ale umějí toho pořád méně, protože to nepotřebují. Jezdí několik let a pořád dělají ty samé, hrubé základní chyby, které by se jim na jiné lodi nebo jiné vodě dávno musely vymstít - neustále by plavali a následně museli neustále opravovat loď, což by je brzy přestalo bavit. Buď by se to naučili, nebo by toho nechali. Někdo tomu říká optimalizace výběru - jezdí takovou vodu na takové lodi, na kterou jejich nedovednosti stačí. Já tomu říkám devalvace vodáckých dovedností a začínám si myslet, že ta rozbitnost lodí byla k něčemu dobrá. Na druhou stranu současný tend umožňuje, aby se potkali a poznali mnozí zajímaví lidé, kteří by se jinak nikdy nesešli a pokud ano, tak by si pravděpodobně nerozuměli, asi tak je to s těmi kočovníky - jsou tu zlí, dobrý, Ir, Němec, advokáti, doktoři "na jedné lodi" s montéry a řezníky... voda naštěstí pořád ještě teče napříč sociálními skupinami, i když někdy se zdá, že už teče trochu do kopce...