Rafaela Ortize, 26ti letého extrémního kajakáře z Mexika není třeba rozsáhle představovat. Loni se po Tyleru Bradtovi stal jedním ze dvou lidí na světě, kteří v kajaku sjeli Palouse Falls, 57,6 metrů vysoký vodní kolos v americkém státě Washington. Jeho pokus se ale nepočítá za úspěšný; dopad do vody ho totiž katapultoval z kajaku.

Rafa Ortiz se měl před třemi týdny zapsat do kronik kajakářského extrému už podruhé. Poslední dva roky se spolu s kajakářem a filmařem Rushem Sturgesem a Red Bull týmem připravovali na historicky první sjetí Kanadské podkovy Niagarských vodopádů. I přesto, že je Niagara o 5 metrů nižší než Palouse Falls, má tedy „jen“ 52 metrů, Ortiz se na poslední chvíli rozhodl Svatý Grál všech vodopádů nesjet. Proč?

„Díval jsem se do oblasti dopadu, která v minulosti zachytila několik úspěšných pokusů překonat vodopád třeba v barelu, a při pohledu dolů jsem chtěl jako vždycky slyšet svůj vnitřní hlas, který by mi řekl, že to mám jet. Nebyl tam,“ řekl Ortiz bezprostředně po tom, co se rozloučil se svým největším snem.

Niagara zažila od roku 1920 přesně 16 skokanů v barelech a sebevrahů, kterým se podařilo dopad přežít. Nikdo ji nikdy nesjížděl v kajaku, jen v roce 1990 se o to pokusil Jesse Sharpe v upravené singlovce. Vzhledem k tomu, že neměl ani vestu a ani helmu, protože chtěl být na fotkách dobře vidět, není se čemu divit, že se jeho tělo nikdy nenašlo.

Ortiz s celým týmem prošel nejen pečlivé vymýšlení ideální stopy a zvažování možných rizik, ale bojovali i proti všudypřítomnému úřednickému šimlu. Sjetí vodopádu na vlastní riziko se musí papírově vyřešit jak s kanadskou, tak americkou stranou, předem neoznámené přilákání davu „čumilů“ k okraji vodopádu se trestá pokutou 10 000$, a dokonce existuje zákon, který povoluje Niagaru sjet či jinak překonat kýmkoliv jen jednou za 20 let.

Rafa už loni prohlásil, že se Niagara dá sjet, ale na rozdíl od Palouse Falls ji nelze dát jen tak „na hulváta“. Každý záběr musí být připravený předem a do nejmenšího detailu. Úspěšný sjezd by znamenal obrovský nával popularity nejen pro Rafaela Ortize, ale i pro celou scénu extrémního kajakingu. Rozhodnutí Ortize otočit se k vodopádu zády a odejít od něj, což většina světově úspěšných kajakářů přijala s velkým uznáním, je proto takovou hořkosladkou tečkou na dost náročné cestě za snem.

„Ten vodopád mě strašil všude, kam jsem vkročil. Tři roky jsem měl tu stopu v hlavě. Byla to moje noční můra a zároveň i obrovský sen. Jenže některé sny prostě mají zůstat sny,“ dodává mexický kajakář.

foto: Red Bull, facebook