Z cesty se zdají úseky sjízdné. Na vodočet nekoukáme, vždyť z článku, který jsem přeposílal i s fotkami je jasné, že při těch šesti kubáncích to půjde. Nešlo.

Projíždíme část horního úseku, proskakujeme mezi kameny líně se ploužící říčky Robin se ujišťuje kde jsme teď. Říkám: „Vidíš ten šutr". Robin: „Jako který z těch padesáti." Já: „Ten uprostřed řeky, tak to je kobylí hlava“.

Nevěřícně koukne. I přesto, že už to Robin i Katka jeli vidím, že některé úseky bude třeba komentovat. Pomalu začínáme chápat, že kubánci netečou a jedeme úplně jinou řeku. Pokračuju v komentáři: „Ten plochý šutr sklouzneme to je Železňák“.

Katka se neubrání smíchu. Pod Železňákem je zcela nesjízdný úsek.

Robin, který před měsícem odložil berle začíná něco prskat o proplaceném benzínu a chce ze mě udělat šerpu. Přeneseme – popojedeme – Robin doprskal. Katka neprská je to přece kus chlapa a přeskakování šutrů s odrážení rukama bere jako trénink. Ještě to budeme potřebovat.

Dál je to opět drsné, ale kousek procedíme a dostáváme se k dojezdu s vlnkama do Loučovic.

Neptám se jestli si to dáme znova. Nechci dostat pádlem přes palici. Vykouzlím úsměv na tváři ve stylu – tak hrozné to nebylo, kousek jsme sjeli a jelikož vím jak na Robiho a navrhuji oběd.

Teplé futro udělá své. Robinovi se zlepší nálada. Jedeme prohlídnout spodek a protože jak říká Robin: „Katka je neuvěřitelná baba. My všichni zbití jak borůvky toho máme plné kecky, a ona s rozzářeným obličejem nadšeného děcka na kolotoči by jezdila furt." Tak se vracíme k autu s alibistickým konstatováním, že je to sice nesjízdné, ale my si to dáme. Robin jen procedí mezi zuby, že škvíru snad nepojedeme, ale sjet spodek si nenechá ujít. Potrápíme kajaky na travnatém sjezdu a Loučovická kaskáda opravdu připomíná kaskádu.

Snad i technický úsek je slabé vyjádření. Jde to, ale dře to. Nahlídneme Okno. Dnes je to spíš okýnko. Jedem.

Začíná to být drsné. Spíš psychicky. Potkáváme první sifónky a s kajakem už umíme snad všechny gymnastické přemety přes kameny. Zastavuji ve vracáku a fotím. V průskoku, kde už voda je, vymrští proud Katku na šutr a následně se jí zablokuje kajak mezi dva balvany. Situace vypadá dramaticky.

Katka nahodí obvyklý úsměv a tak nakonec místo záchrany situaci komentuji: „Zajímavá technika – chceš fotku?“ Objevují se první slajdy a průskoky.

Autobus kamenolom. Jedu dál, všude plno šutrů. Nahlídnu za balvan a jéjda. Robin: „Co tam je?" Já: „Škvíra." Robin: „My jedeme Škvíru?" Uklidním ho: „Není tam voda.“

I tak se dá přenést Škvíra.

A už to jde z kopce. Nepřehledné průskoky.. Projíždíme mezi balvany a nad hlavama nám skáčou fotící turisté. A je to tady – Schody.

Ruce jak orangutani, ale vylézat nebudeme. Jedeme na oči, no spíš na ruce. Né že bych tu skálu tak miloval, ale jinde to nešlo. Odřené ruce.

Pravidlo, když nevíš kam tak vlevo, nepomáhá. Proskáčeme Schody a slunce pomalu mizí za obzor.

Hledání výstupu. V dálce auto. Borec na mě kouká jak na magora, co tam dělám v gumě za tohohle stavu. Asi taky kajakář. Zastavím maníka a říkám mu, že vlastně ani nevím co po něm chcu. Auto v Loučovicích, posádka na řece tak mi ukáže, kde je nádraží. Jupí stihl jsem vlak.

Celková bilance: 4 km – 4 hodiny. Utahaní magoři s jedinečným zážitkem dorazí za stmívání do kempu, aby si v klidu dali sprchu, víno a začali grilovat.

text a foto: Marek Palisa