Komu se nelení, tomu se Jelení

Je naprosto zřejmé, že jeden z nejatraktivnějších jezů na Vltavě, Jelení lávka, je pro vodáky definitivně ztracen. Do šlajsny byly nainstalovány kartáče rybího přechodu, které zatím – bez dostatečného průtoku – zachycují špínu, splašky a odpadky a celému světu tak ukazují, jaký je Český Krumlov pěkné město. Zatímco později se budou na kartáče rybího přechodu napíchávat ryby, zatím se v bazénech mezi nimi topí krysy.

Nevím, kdo celou stavbu nového jezu zadal a řídí, ale ať už je to kdokoli (město Český Krumlov, Povodí Vltavy, energetické a vodohospodářské organizace...), evidentně má zbytečně mnoho peněz a málo přinejmenším organizačních schopností: nejdřív bylo pečlivě vybagrováno koryto od naplaveného kamení, živelně zdivočelá náplavka upravena do podoby nábřeží s městskou promenádou a spolu s tím byl důkladně opraven jez. Následující rok se do koryta navezlo kamení, na kterém stojí bagry a opravený jez se kompletně zboural. Nakonec se zase bude barovat koryto a tak dále a tak dále. Aniž bych byl odborníkem na stavební práce nebo ekonomiku, něco mi říká, že se spousta práce dělala úplně zbytečně.

Za jediný vodácký přínos současných stavebních prací považuji úsek pod zbouranou Jelení lávkou. Mezi haldami štěrku a kamení svižně teče proud natlačený do úzké prostory a vytváří několik zatáček a vracáků, vzdáleně připomínajících umělé slalomové dráhy. Ano, chce to hodně velkou představivost, ale určité prvky hravé vody, které dělají ze staveniště zábavu, by tady byly.

Možná, že kdyby byl mezi chytrými hlavami v městské radě nějaký vizionář a chytré hlavy se spojily se silnými hlasy, mohl se na divácky atraktivním místě vytvořit i vodácky zajímavý a přitom bezpečný úsek, třeba i s nějakým playspotem. Městu, kde nejsou vodáci zanedbatelým procentem návštěvníků, by prospěly víc, než bagrováním koryta. Peněz na takový projekt by se evidentně našlo dost. Jediný háček je v tom, že by se na to nejdřív museli zeptat.

Fakt, že se nikdo na nic neptal stál i u nápadu rozestavěný jez nepřetahovat podle instrukcí na výstražných cedulích „přenášení lodí vlevo“. Ostatně pro vodáky mají tyto nápisy podobně informativní charakter, jako pro cyklisty výzvy „cyklisto, sesedni z kola“, nebo pro motoristy dopravní značky „průjezd zakázán“ a „maximální povolená rychlost“.

Vyhlídka na brodění mezi mrtvými krysami byla asi stejně lákavá, jako možnost si rozbít hubu v rozestavěném jezu. Jedinými skutečnými překážkami splutí vlastně byly stojny po protipovodňové hrázi, zapuštěné do koruny jezu. Jedno pole hráze bylo dokonce ještě plné, a hned tím vedlejším tekl nejčitelnější jazyk staveništěm. Stačilo si odpočítat, kde nechal mistr stavbař díru, kam táhne který boční proud a po špici se spustit dolů. Upřímně řečeno, za daného stavu vody to kromě faktoru neznáma nebylo žádné velké dobrodružství, spíš jen takové drncání po šutrech V závěru to trochu zadrhlo o hliníkový profil, na němž bude v budoucnu namontován nafukovací měch jezového tělesa. Pak si voda víceméně sama srovnala loď kolmo na hlavní proud a po hraně malého válečku poslala loď podél jezu přímo mezi ty krysy ve vracáku pod šlajsnou. Nadávky přihlížejících bagráků a stavbařů, které se daly vyložit jako nesouhlas, pak při konfrontaci vedly k zásadní proklamaci: „Když jste se nás neptali, jak to máte stavět, tak nám teď neříkejte, jak to máme jezdit.“

Nemyslím si, že bychom objevili něco zásadního, protože k nalezení cesty stačil opravdu jeden trochu zkušenější pohled a nejspíš si to sjel kdekdo. Ani nechci poskytovat návod jak jez jezdit nebo dokonce nabádat k jeho sjíždění, protože situace na jezu se co týden mění.

Ale o pár dní později jsem slyšel v rozhlase nekonfliktní a bez hysterie přednesený komentář o tom, že vodáci v Českém Krumlově si sami našli způsob, jak rozestavěný jez sjíždět s využitím protipovodňových bariér. A to už má smysl.

Lesní vás nesní

Na Sázavě je zatím situace zcela opačná. Jez nad Kamenným Přívozem, známý jako Lesní jez dokázal díky silnému bočnímu proudu do náhonu překvapit, potrápit a mnohdy „sežrat“ i zkušené vodáky (v uvedeném pořadí).

Tak s tím je teď konec. Náhon je důkladně zahrazen balvany. Celá řeka teče přes jez, většina vody přímo jednou z posledních klasických vorových propustí na dolní Sázavě a šlajsnu uzavírá nádherná mohutná vlna. Zadarmo to samozřejmě není, na rozhraní proudu a vracáku pod šlajsnou zůstala po nějakém bagrování nešťastně umístěná halda kamení, která proud rozděluje a významně tak likviduje snahy o jakoukoli jinou taktiku, než jet na střed přímo rovně. Ovšem kilometrový úsek pod jezem, který má konečně a zřejmě naposledy dost vody, za nějaké trable stojí.

Leckterý vodák zjišťuje, jak krásná může být peřej v místech, kde za normálních okolností bezmocně vláčí loď suchým korytem. Kéž by to tak zůstalo navždy... ale samozřejmě víme, že náhony se nezahrazují jen tak. Až se zase otevře, bude o něco vyšší a zřejmě se dočkáme i nového jezu, také o něco vyššího, takže do Kamenného Přívozu poteče voda přírodním korytem asi už jen při povodních. Lesní jez vás zrovna teď nesní, ale už zanedlouho všechno sežere elektrárna.

Ještě jednou Vltava

Obecně se má za to, že po vyhrané bitvě o perlorodku se veškerá pozornost ekologických aktivistů a jiných teroristů upíná k Horní Vltavě a fungování tamního regulačního systému. Ale čert nikdy nespí a ten ekologický je navíc „po čertech aktivní“.

Tábořili jsme na louce spřáteleného vodáckého oddílu pod Českým Krumlovem. Večer přijelo lesem auto a z něj beze slova vystoupil muž. Připravil si nějaké náčiní, vypadalo to jako síto nebo síťka. Tipovali jsme, že je to rybář, ale místo k řece zamířil do spacáku.
„Tak je to houbař,“ pokrčili jsme rameny, ale muž za svítání nezamířil ani do lesa.
„Tak je to přece jen rybář,“ usoudili jsme, když se ráno vydal k řece. Ani tentokrát jsme nehádali správně. Stál v řece a propíral písek.
„Je to zlatokop!“ Nevěděl jsem, že by Vltava pod Krumlovem kdy byla významným nalezištěm zalat, kde by mělo smysl ještě dnes paběrkovat, byť jen pro zábavu. Ten chlap byl prostě podivín. Nakonec nezbylo, než se hezky zeptat přímo, co to vlastně dělá.
„Hledám šneky.“
„Máš francouzskou restauraci?“ zeptal jsem se ironicky. Podíval se na mne jako na úplného blba.
„Hlemýždi,“ zdůraznil rozdíl mezi slovem šnek a hlemýžď, „hlemýždi mě nezajímají. Já hledám šneky.“

A pak se pomalu rozpovídal, jako každý podivín, když se mu zabrnká na tu správnou strunu. „Vltava pod Českým Krumlovem,“ říkal Podivín důrazně, „je významná evropská lokalita na výskyt vodních šneků. Je zde neobvyklá druhová rozmanitost a mnoho druhů dokonce neznámých!“ Jak někde slyším slova „evropská“ a „významná lokalita“, je na čase být ostražitý. Mohlo by se totiž nakonec stát, že vodní šneci budou perlorodkou Vltavy pod Krumlovem. Podivín mezitím dál promýval písek na svém sítku. „Mohl bys mi nějaké ukázat?“

Změřil si mě kosým pohledem a srdečně se rozesmál mé prostotě. „Jsou vidět jen pod mikroskopem...“ Před očima se mi odvíjel typický scénář. Za několik let může být Vltava pro vodáky zavřená, protože budeme těžko dokazovat, že vodáci ve významné evropské lokalitě vodním šnekům neškodí.

Podivín pozorně prohlížel promytý písek a obřadně ho shrnoval do lahví. Písek, ve kterém není nic vidět. Jitrnice, jakou svět neviděl! Vltava se zavře, protože je zde několik velmi vzácných druhů šneků – kteří přitom ani nejsou vidět! Možná jsme ho radši měli zabít. Co myslíte?

foto: Sázava Tour