Měl to být konečně klidný víkend ve dvou, ale vyšlo na nás hlídání čtyřletých dvojčat. Neodradilo nás to, znamenalo to jen kupu dalšího vybavení pro vnoučata na vodu i na kempování. Páteční program Folkové Ohře začínal ve 14:00 vystoupením Jitky Vrbové, což jsme nemohli vynechat. Znamenalo to brzký odjezd z Prahy, ale zvládli jsme to. Byli jsme v Kynšperku včas a program nás nezklamal.

Po Vrbové následoval Jauvajs, Žalman,

Pepa Šross, Devítka, Strašlivá podívaná a zavíral to Mládek. Najít čas na postavení stanu v kempu, kde se koncert konal, bylo obtížné. Kupodivu i dětem se písničky líbily.

I pro ně tu byl připravený program a tak se nenudily.

Na sobotu jsme si naplánovali splutí Ohře od vejš. Program festivalu začínal v deset hodin, ale pro nás až odpoledne. Nedá se být na obou místech najednou a na vodu jsme se těšili my i děti.

Díky kamarádům z kol, se kterými jsme se na festivalu náhodou setkali, jsme měli pendl. Zdeněk nás dovezl k Vokovu, odkud jsme za pěkného, i když větrného počasí vyrazili.

U mostu byla první informační cedule, které jsou pro vodáky po celém toku Ohře. Už nejsou jen tady, ale i na dalších řekách. Díky za ně!

Mile nás překvapilo, že řeka je tu čistá a teče. Teče snad víc, než na Lužnici ze Suchdola. Viděli jsme množství ryb, poprvé i jednu skoro metr dlouhou štiku. Po levém břehu nás míjeli cyklisté. Cyklostezka totiž řeku sleduje už od hranic. Musí to být krásné svezení.

Řeka pěkně meandrovala v hustém porostu. Když jsme se blížili k Nebanicím, děti se začaly hlásit o jídlo. Zastavili jsme proto na břehu, netušíce, že jsme v místě, kam chodí pít koně z nedalekého hřebčince.

Za chvíli bylo stádo běloušů i odvážnějších hnědáků u nás. To byla podívaná pro děti. Trochu nás postrašilo, když se dva koně začali strkat o kousek chleba, kterým jsme je začali krmit. Byly to pořádné kusy a byly od dětí na dotek. Mrzelo nás, že jsme zapomněli foťák a mohli fotit jen na mobil.

Po řece kolem nás se začali trousit vodáci. Míjely nás rafty, kanoe i kajaky a všichni odpovídali na vodácké AHOJ našich dvojčat.

Poklidnou plavbu meandry nám oživilo splutí kamenného stupně u Nebanic. Děti dostaly pokyn sesednout z postranních „buřtů“ na jejich sezení na bagáži uprostřed lodi. Zvědavá Kačenka dostala trochu strach, když jsem jí řekla, že pojedeme nebezpečné místo, a že by mohly spadnout do řeky. Řekla: „Já tam nechci jet“, ale to už jsme měli stupeň za sebou.

Možnost posezení v hospůdce v Nebanicích a v Mostově jsme nevyužili, abychom brzo dorazili do kempu na odpolední program. Nezastavili jsme se ani u mostovského zámku a spěchali ke Kynšperku. Věže kostela v Kynšperku byly vidět hodně dlouho a podle toho, jak jsme střídavě slyšeli a neslyšeli v dáli hudbu z kempu, bylo jasné, že meandry nás hned tak nepustí.

Konečně jsme uviděli dřevěný most nad Kynšperkem a už byl vidět i kanál umožňující vyhnout se vysokému nebezpečnému jezu.

Na vodácký kanál jsem se byla podívat s dětmi hned v pátek. Chtěla jsem ho vidět v reálu. Znala jsem ho zatím jen ze článku ve 4. čísle HYDRA 2012.

Ostrov objíždíte zleva, podjedete mostek, proplujete malý stupeň

objedete zprava dvě kamenné překážky

a za chvíli jste v cíli.

Sobotní program byl opět perfektní. Přijeli jsme za zvuků hudby skupiny Epy de mye, ale než jsme si v klidu sedli před hlediště, chvíli to trvalo. Podívat se zase jednou na Pavla Dobeše,

Spirituál kvintet

a na Taxmeny byl krásný zážitek. Atmosféra byla perfektní až do konce.

Program v neděli sice pokračoval od 10:00 do 18:00 a bylo by hezké sjet si další úsek Ohře, ale podle předpovědi mělo pršet a tak nám moc nevadilo, že ráno odjíždíme.

Příští rok si poslechneme další kapely a dáme si zase kus Ohře. Stojí to za to.

foto: Tonda Junek, Jára Kučera a HYDROarchiv