Nebyly to zrovna fajn chvíle. Ty skončily před pár dny. Nejen, že jsme pluli zpátky k Austrálii, ale mířili jsme přímo do největší bouře, jakou jsme zatím potkali. Kvílící vichřice slibovala rychlost větru hodně přes 100 km/h a taky dosud největší vlnobití.

Venku se zdvihají osmimetrové vlny. Většina se přelije okolo nás a jde si po svém, bez zájmu o loď tančící na jejich mohutných hřbetech. Další vypadají pomstychtivě, jako by se rozhodly udělat z této noci hotový očistec. Přibližují se se zlověstnou výstrahou. Vzdálené dunění přechází do děsivého rachotu, až vlna udeří do trupu LOT 41 (našeho speciálního kajaku) a odhodí naše plavidlo stranou. Jak zuřivá vlna slábne, LOT 41 se potácí u její paty jako opilý hospodský rváč, který odmítá zůstat ležet. Hlavou mi letí spousta otázek a plno pochybností. „Jak jsem se sem dostal?“ „Proč to děláme?“

Bouře nakonec utichne; jednou musí skončit. Nám nezbývá než spoléhat na všechny přípravy a plány, které jsme pro úspěch expedice udělali. Tomuto jedinému cíli jsme věnovali tři a půl roku našich životů. Nechceme a nemůžeme si dovolit selhat. Vlny se stále tříští okolo nás, aniž by věděly něco o našich snech a braly ohled na naše plány.

Ale vraťme čas zpátky do trochu klidnější doby, kdy vznikl nápad přeplout Tasmanovo moře. Téměř na den před šesti lety jsme James a já spolu s kamarádem ze školy sjeli celou řeku Murray (přes 2560 km). James nonšalantně pronesl pozoruhodnou poznámku: „Myslím, že bychom podobný výlet měli zopakovat… ale venku. Už někdo přepádloval Tasmanovo moře?“ Ačkoliv jsem to ještě netušil, v tom okamžiku jsem se chytil a nápad přeplout průliv zvaný The Ditch byl na světě.

EXPEDICE

Australské pobřeží jsme opustili 13. listopadu 2007 z Forsteru. Po třech a půl letech příprav, po tisících hodin práce, stovkách tréninků v tělocvičně a pádlování a po nesčetných probuzeních v pět ráno jsme konečně měli pocit, že jsme připraveni.

Trasa vzdušnou čarou měřila zhruba 2200 km, což by podle předpokladu zabralo 40 až 45 dnů. Skutečná délka trasy, kterou jsme nakonec museli projet, se protáhla o dalších 1118 km, více než 50 % původně plánované vzdálenosti. První polovinu expedice jsme dokončili nečekaně rychle. S využitím silného Východoaustralského proudu se nám podařilo přepádlovat půl cesty za pouhých 17 dnů.

Snow Film Fest
Tato dvojice dobrodruhů podnikla pár let po přeplutí z Austrálie na Nový Zéland další výpravu, tentokrát polárnickou. Přešli Antarktidu pěšky tam i zpět a to zcela bez pomoci. Stali se nejmladšími lidmi, kteří doposud dosáhli Jižního pólu. Během své výpravy ušli přes 2200 km a trvala jim 3 měsíce. Pokud budete chtít vidět film z této expedice, který sklízí úspěchy po celém světě, tak navštivte letošní Snow Film Fest, kde se bude film Napříč ledy/ Crossing the Ice promítat.

Druhá část plavby byla úplně jiný šálek kávy. V polovině jsme byli nuceni učinit čtrnáctidenní zajížďku. Protivítr a mohutný spirálový proud se proti nám spikly a zdržely nás na Tasmanově moři déle, než jsme čekali. Byli jsme totálně vyčerpaní a frustrovaní z pomalého postupu a morálka byla celou dobu velice špatná. Předpokládali jsme, že 60 – 70 % větru povane z příznivého směru, ale dostali jsme jenom 10 %, nehledě na nezvykle špatné počasí. Ale v této fázi nebylo cesty zpět. Museli jsme spoléhat na práci a přípravy, které jsme udělali, a soustředit se na úkol před námi.

Najezdili jsme ve spirále mořského proudu přes 1000 km. Po tom, co jsme počtvrté překročili pozici, kdy nám do cíle zbývalo 1000 km, rozhodli jsme se pro troufalé řešení a 150 km pádlovali zpět směrem k Austrálii, abychom se dostali z tohoto obrovského kolovadla. Vyplatilo se to. Když jsme metu 1000 km do cíle minuli popáté, ukázalo se, že to je naposledy, ale stálo nás to dva týdny energie a proviantu, což znamenalo poloviční příděly po zbytek expedice. Aby toho nebylo málo, třináctého dne expedice přestal fungovat elektrický odsolovač. Bylo to k vzteku. Znamenalo to, že po příštích 49 dnů jsme museli tři hodiny denně pumpovat ručním odsolovačem, což byla o dost těžší práce než samotné pádlování.

Štěstím bylo, že jsme na expedici byli dva. V takových úmorných dnech bylo fajn mít s sebou nejlepšího kamaráda. Když jsem byl na dně, byl schopen dostat mě z beznaděje, a naopak. Nedokážu si představit, jaké to muselo být pro Andrewa McAuleyho, jehož sólo pokus přepádlovat z Tasmánie na Nový Zéland skončil tragicky necelých 100 km od cíle. Vydat se na cestu sám bylo důkazem obdivuhodné duševní houževnatosti. Každý den na Tasmanově moři, každý okamžik naší expedice byl s námi v našich myšlenkách.

ŽIVOT NA TASMANOVĚ MOŘI

PÍP, PÍP, PÍP! Den začíná bzučením alarmu našich hodinek Suunto. Jen neochotně se vzdáváme přerušovaného spánku. Je čas vyrazit. Po spěšném odeslání zprávy satelitním telefonem podpůrnému týmu v Austrálii začíná náš „pracovní den“. Kromě satelitního telefonu je jediným dalším komunikačním prostředkem pro spojení s pevninou zařízení Tracplus, které vysílá každých deset minut naši polohu na webové stránky. James opouští stísněný, ale bezpečný prostor kajuty na zádi LOT 41, vyhupne ven a navléká své ustavičně promočené, ale přesto hřejívé vlněné prádlo Icebreaker. Pak přendává zásoby přes noc uložené v kokpitech zpět do kajuty.

Zatímco já uklízím interiér kajaku, James vytahuje padákovou kotvu nebo řadu vlečných kotev (podle toho, jak silný byl vítr předešlého večera). Tyhle základní části vybavení v podstatě udržovaly záď kajaku proti směru vlnobití a zmenšovaly vzdálenost, kterou bychom jinak driftovali ve větru. Poté se přidávám k Jamesovi v kokpitu, převlékám se a zhltneme rychlé jídlo z müsli a sušeného mléka; a pak musíme snášet, co si na nás Tasmanovo moře připraví.

Každý den to bylo něco jiného. Den po dni do nás narážely bouřlivé vlny a pak náhle, během hodiny, se na nás moře usmálo, ustalo vlnobití a hladina byla klidná jako na jezeře. Byli jsme obdarováni několika dny, kdy hladina byla jako zrcadlo a téměř se nedal rozeznat horizont. Takové dny nás ukonejšily do falešného pocitu bezpečí, dokud moře jako rozmarná milenka opět nezměnilo náladu k nejhoršímu.

Po sedmé hodině končíme s pádlováním a absolvujeme pracný přechod z „pádlovacího“ režimu do režimu „kajutového“. To znamená přesunout zásoby a vybavení z naší ložnice zpět do kokpitů a rozmístit bouřkové vybavení. Po svléknutí je čas na rychlou hygienu. Obličej, podpaží, třísla a zadek… nárok na drahocennou sladkou vodu mají jen nejdůležitější části. Původně jsme pro mytí počítali s půllitrem vody pro každého. Když se porouchal elektrický odsolovač, ztenčilo se to na skromných 100 ml. To nebyla ani tak sprška, jako spíš hlt vody. Až do konce cesty mě nenapadlo, že první, co si na konci dne myji, je obličej. Poslední, co si myje James, je zadek… Nepěkná myšlenka. Jakmile jsme v kajutě, chystáme večerní jídlo. Potom voláme náš podpůrný tým. Pomocí satelitního telefonu a notebooku Panasonic předáváme a stahujeme důležité informace o mořských proudech a počasí. Zároveň hodnotíme psychické a fyzické síly a únavu. Pak se pokoušíme usnout.

ZEMĚ, AHOJ!

V 7.03 večer, 11. ledna 2008, 114 km od nejbližší výběžku terra firma spatříme poprvé za padesát devět dnů zemi. Byl to ideální moment, kdy se slunce kloní k západu a začíná opouštět své místo na obloze. Jak postupně slunce zapadalo, objevila se nad horizontem silueta Mt. Taranaki. Zprvu jsme nevěřili, že je skutečná. Téměř jsme zapomněli, jak země vypadá. Byla jako vzdálená vzpomínka, vytěsněná z našich myslí. Sluneční brýle letěly dolů, promnuli jsme si oči, ale silueta zůstala. Byla skutečná. Nový Zéland byl na dohled. Dostaneme se tam. James se v kokpitu otočil a s lesknoucíma se očima napřáhl ruku. „To je Nový Zéland, brácho“ řekl. Víc říkat nemusel. Stiskl jsem mu ruku a oba jsme se usmívali.

Na začátku naší plavby, ještě než jsme opustili bezpečí australského pobřeží, jsem si slíbil, že během expedice nebudu plakat. Úleva po spatření Nového Zélandu však byla příliš. Bylo to takové uvolnění, jako když vytáhnete stavidla. A bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem plakal štěstím. Slzy mi tiše stékaly po solí pokrytém obličeji a my pádlovali dál vstříc noci. Slunce pomalu zapadlo a nad ztrácející se pyramidou Mt. Taranaki vyšel Jižní kříž. Ještě jsme pádlovali. Byl to dosud snad nejkrásnější okamžik mého života.

PŘÍJEZD

Po dvou a půl milionu záběrů jsme konečně dosáhli cíle. Dne 13. ledna 2008 jsme dopluli do malebného města New Plymouth, ležícího ve stínu Mt. Taranaki, po šedesátidvoudenní plavbě. Nikdy bychom si nebyli představovali, že nás na pláži Ngamotu bude vítat 15 000 jásajících Kiwi. Byl to fantastický způsob jak poprvé přijet na Nový Zéland. A nejlepší na celé plavbě… James a já jsme se vrátili jako ještě lepší kamarádi, než jsme vyjeli a, jo, stále milujeme pádlování.

NÁSLEDKY

A co dál? Naneštěstí pro naše rodiče je šedesát dva dnů v kajaku spousta času na přemýšlení a rozhovory… a plánování. Jedno je jisté, ať to budou hory, pouště, oceány nebo džungle, užijeme si každičkou vteřinu. Dobrodružství láká…

ÚDAJE O KAJAKU
Jméno: LOT 41
Délka: 9 m
Šířka: 1 m
Hmotnost: přibližně 1000 kg v naloženém stavu a s posádkou
Proviant: 70 kg přídělů na 50 dnů, cca 6000 kalorií na den

ÚDAJE O EXPEDICI
Trasa: z Forsteru (Austrálie) do New Plymouthu (Nový Zéland)
Plánovaná vzdálenost: 2200 km
Skutečná vzdálenost: 3318 km
Počet záběrů: 2,5 milionu
Délka: 62 dny
Průměrná denní vzdálenost: 53,5 km
Průměrná rychlost: 2,2 km/h
První přeplutí Tasmanova moře na kajaku
Nejdelší expedice na transoceánském deblkajaku

Pro další informace o expedici navštivte oficiální webové stránky www.crossingtheditch.com.au.

Článek vyšel také v HYDROmagazínu 6/2008.

text a foto: Crossing the ditch - Justin Jones
přeložil: Ondra Müller