Vstávám v 7:30 jako každý pracovní den a rychle do sebe nacpu suché zrní, či zbytek bagety ze včerejšího nočního přejezdu. Nestíhám, kamarádi už mají spací věci sbaleny a dávají mi to nerudně najevo. V 8:00 už jsme nacpaní v pěti v kombíku, okolo volného místa na zadní sedačce rovnám zbytek věcí. V autě není moc kyslíku, dýchám ztěžka. 9:00: koukám na první řeku: má vysoký stav, matně si uvědomuji, že je to dost nebezpečné. Kamarád, co je od zimy každý víkend na vodě, velí neprodleně ke sjezdu. Urychleně se převlékám a zbytek jízdy si moc nepamatuji. Každou chvíli někde bojuji o život, ruce mám vytahané až po pás a dech popadnu až na konci sjezdu, který přijde naprosto znenadání. Ani nevím jméno řeky. Stihli jsme to rychle, super! Můžeme se vydat ještě na podobnou řeku hned vedle v údolí! A možná stihneme ještě večerní sypačku na nastoupané vodě na spodním toku! Za týden sjedeme 27 řek. Při ranním dojezdu domů jen matně přemýšlím, jak vysvětlit v práci, že potřebuje ještě dodatečný den volna na odpočinek z dovolené…

Poznáváte to? Takhle extrémně krom výjimek moc výletů určitě u každého neprobíhá, přesto si s překvapením nelze nevšimnout, že téměř na každé vodácké dovolené existuje nějaký uměle vytvořený prvek stresu. Těžko si to přiznat, nicméně často vidím, že lidé si na dovolené mnohdy potřebují něco dokázat či něco dohnat a účel odpočinout převrací na téměř závodní aktivitu „cosejakodáještěvícstihnout“. Pokud však máte napětí a únavy z civilního života opravdu více než dost, tak Vám jednou dojde trpělivost, a buď přestanete jezdit na vodě úplně, anebo si řeknete, že tentokrát zkusíte opravdickou dovolenou. Sice s kajaky, ale pravou odpočinkovou dovolenou. Tak vznikl náš letošní dreamtrip.

Jedeme ve třech (to aby nebylo potřeba nic organizovat) a v dodávce (rozhodně nechceme trávit čas zbytečným balením) a s absolutně nejasným plánem (to abychom nebyli hned ze startu něčím omezeni).

Dost na tom, že se odjezd zpozdí o jeden den, ale koho by to dneska rozhodilo, což? Nákup probíhá formou, kup si, na co máš chuť - trvanlivé věci přenechej potřebným. Stejně se těšíme na o několik tříd kvalitnější lokální poživatiny za hranicemi. Důležitá je, samozřejmě, plzeň.

Večer dilema: jít na vodu v těch posledních chvílích světla anebo si odpočinout v místním aqua a sauna worldu? Ano správně! Po cestě je potřeba se pořádně zrelaxovat! Spát bez grilování snad už dnes nikoho ani nepadne, takže to stihneme také. Odpoledne řeka, je to super, nespěcháme, užíváme si. Lovíme plavající kopačáky a nasáváme slunko. Je to super, dokonce nám i usychají hadry.

Přejezd na Inny/Oetz - krásné letní poježdění. Jeden úsek je tak akorát. Že si chce jeden z nás počíst? Ok, aspoň nemusíme na kole a pendluje auto. Kousek do bezcelní zóny nás škádlí - neovládneme se, a připravíme si karibský program na spoustu následujících večerů. Nemilosrdně využíváme krás lokálních kavárniček a užíváme místní atmosféry, tolik rozdílné v každém kraji nechápaje proč si pořád kazíme chuť rok starou vyčpělou hmotou voženou po půlce Evropy a vařenou v hliníku…

Jeden den je hned zrána chuť na grilovanou zeleninu. K té chutná pivo. No nic, tak k tomu probereme ještě spoustu témat, která svět nabízí a je třeba je probrat. Aspoň nemusíme uklízet gril navečer, kdy zeleninu vystřídají místní ryby.

Ale už dost! Chceme se trošku vybát! Nedá se nic dělat. Přejezd a už stojíme nad krásou, kterou příroda po tisíciletí precizovala. Tři vodopády. Krásná lajna. Ale moc vody, jako ostatně vždy, když jedeme okolo. Hm, tentokrát jde spánek dřív, chceme se přece bát. Ranní voda posvětí úmysl, nestihla dotát, takže hurá na to!

Vilém se obětavě spustí na laně do řeky pro lepší odjištění, protože vodopádové kombo není zadarmo a dát si plavbu následujícími pětkovými slajdy není s životem slučitelné. Jedu, skáču a je to krásné. Dole pak křičím do světa svoji radost a opatrně podotýkám, že „…ta sviňácká ne moc viditelná roláda nad třetím skokem vostřácky hází doprava“.

Ota kýve, předává mi svoje stanoviště s foťákem a házečkama a mizí nahoru. Když se nahoře jeho malinkatá silueta objeví a mává, říkám si, že je to docela výška. Jde se na to. Bum! skoro slyším ránu, jak na placku přismaží do bubliny pod hlavním skokem. Rozdýchá se a šine si to na finále. Už je skoro u levého břehu, když tu najednou - šup - cukne to, a je skoro úplně vpravo. To není dobré. Dole při dopadu už nedostává šanci.

Válec posílen o vracák jdoucí od protilehlé stěny ho ani s lodí nepustí nad hladinu. Několik pokusů o eskymo nemá valný význam. Dochází mu to a po chvíli již nedočkavě dribluje ve válci mimo loď. Házečka přistane do ruky a za chvíli se již rozdýchává na břehu. Není mu úplně do smíchu, ale když najdeme jeho loď i pádlo úhledně řekou odevzdané ve třetím vracáku od nás, zřejmě trochu chmur zmizí.

No krásný zážitek! Troška strachu nás motivuje k dalšímu grilování, byť komplikovanému delším přejezdem. Pravidelné střídání řidičů však brání zbytečné únavě, tolik cítím rozdíl od neustálého singl řízení na běžných výletech!

Poslední sklouznutí na další řece a odjezd domů. Po návratu domů, kdy se snad poprvé vracím z výletu opravdu odpočatý, pociťuji silnou nostalgii a taky, že mi vůbec nevadí, že jsem nesjel tisícstopadesátpět řek během týdne a utratil o pár tisíc korun navíc. Protože peníze budou, ale super pohodových chvil je míň a míň…