Po dvou dnech rozpádlování na řece Guil přejíždíme na jih do horské vesničky Mons, kde se setkáváme s Antoinem, čtvrtým do party. Antoine nás láká na Siagnole, což je přítok řeky Siagne a šťastlivců, kteří tu chytli vodu, ještě moc nebylo. V rychlosti koukneme do kilometráže a přejíždíme k nasedačce u mostu. Máme ideální vodní stav. Čekají nás pouze 4 km, ale počítáme s 5-6ti hodinovou plavbou hlubokým kaňonem zarostlým vegetací a s několika přenáškami. Pít budu z řeky, přibalím sušenky, co se do vesty vejde, a samozřejmě novinku a spásnou pomůcku pro holky – GoGirl.

Hned v úvodu mám pocit, že vplouvám do pralesa. Všude kolem a těsně nad vodou jsou větve obrostlé popínavými rostlinami. Koryto je z travertinu a tvoří četné stupně a skluzavky. První přenášení je už po 150 m. Je to takový divný průskok padající do kamení, není co řešit. Mám ještě dost sil na to se lodí na rameni gymnasticky vyhýbat trnům a nezamotat se příliš do větví. Druhá přenáška je o něco delší, podáváme si lodě a brodíme se jedním ramenem říčky. Zatímco hoši obhlížejí evidentně jetelný vodopád na konci přenášky, hledám místo k nasednutí pod ním. Je to však daleko, tak se rozhodnu pro alpin start a nakonec nejsem sama, neboť ten vodopád asi nebude taková dávačka.

Stále je potřeba projíždět skrz větve a mně to dělá čím dál větší potíže. Všichni máme ruce podrápané od trní. Už jedeme přes dvě hodiny, necítím se v lodi dobře, dávám si první sušenku. Začíná to na mě doléhat. Dokonce eskymuju a samotnou mě překvapí, že to ještě umím. Při jednom prohlížení využívám příležitosti si odskočit. Otočím se zády a vytáhnu GoGirl z kapsičky. Antoine, který to ještě nezná, se udiveně směje. Jde to složitě, neboť zip k tomu určený je našitý dost vysoko i na chlapa, ale nakonec se více méně zadaří a hned se cítím lépe.

Dýchá na mě ta scenérie, nádherné peřeje, průzkoky, stupně. Dojíždíme k většímu slajdu. Spodní část teče trochu do zatáčky, vpravo proud vymílá skálu a na konci je takový pěkný válec. Mischel, slalomář, jenž není moc zvyklý klouzat se po šutrech, se mě ptá, jestli to pojedu. „No jo, mně se nechce přenášet!“ odpovím. Šteluji nájezd, pěkně do levíčka... Trochu mě překvapí fotící Kuba, který stojí dost blízko, ale prolítnu kolem něho s jistou rezervou. Dole mě popadá mě štěstí a euforie. Částěčně odpouštím řece ty pitomý větvě, do kterých to místy musíme prostě narvat a ze kterých mám rozšvihané obnažené části těla.

Uběhnou další dvě hodiny a já mám opět krizi. Už od začátku nejedeme nijak pomalým tempem, vyhýbáme se zbytečným prostojům, fotí se jen zásadnější místa. Musím spoléhat hlavně sama na sebe, moje síly však rychle ubývají a morál taky. Před námi je ještě kus cesty touhle džunglí a ještě jedno větší přenášení. Prohlížíme klikatou peřej s asi 3m uzkým skokem vlevo. Podělím se o poslední sušenku a vyrážíme. Zaberu na hraně a nic, zmizím tam, dostávám průplach nosních dutin a vystřelí mě to přes zadek. Otráveně eskymuji a Antoine povídá, ať si z toho nic nedělám, že absolvoval to samé. Mischel za mnou taktéž překvapeně zvedá, jen Kuba projeví větší freestylové vlohy a jediný z nás suchý přistane do vracáku se slovy: „Co děláte?“

K mostu doplouváme po 6ti hodinách plavby a vidím na svých parťácích, že toho pro dnešek mají taky dost. Zároveň tuším, že ani já jsem tuhle perlu regionu Var nejela naposledy. Jen si příště přibalím více sušenek.

text: Terka Svobodová
foto: Antoine Dupuis, Kuba Suchý