Na rozjetí dáváme Moesu. Když koukáme z mostu, vypadá to, že je skoro suchá. Znalec Doktor říká, že to je dobrá voda. Sundaváme tedy lodě a pendlíme auta i se skupinkou plzeňáků, kteří mají stejný záměr. Jen Moucha brblá něco o rozpádlování jinde a jede se plácnout k řece s plechovkou. Dáváme na vodu a zjišťujeme, že voda je optimální. Preventivně si zkoušíme v nejtěžší peřeji zvednout a vylehnout, ať víme, do čeho jdem. Na vysedání potkáváme ještě skupinku WW ženy, kteří jsou ve stavu skoro spícím po příjezdu. Bavíme se a vybíráme co dál. George pronáší, že zkusí asi Calancascu. Charlie s Doktorem taky říkali, že by stála za to.

Prohlížíme horní část, která je tvořená hlavně nějakým nehezkým násypem lomového kamene a zakončená dlouhým rozlivem u lanové lávky. Je to hezké nenáročné svezení kolem WW III+ které by asi sneslo o trochu vody víc. Určitě alespoň v některých pasážích. Protože se skupinka stále tváří jako nevypádlovaná, přejíždíme ještě na Verzascu. Ta má pěkných 21kýblů a je jako bonbónek na závěr dne. První den, 3 řeky, 3 krysy, poměr byl vyrovnaný.

Další den chvátáme na Cannobino, je to luxusní záležitost a moc si jí užíváme. Vody je spíš víc než akorát a tak v rozhodující části váháme, zda jet na spodek. Dělíme se na dvě slupinky, pendleři a zkušenější. Dojíždíme dolů a vaříme kafe. Po dojetí skupinky zjisťujeme, že dva chybí, mají jedno zlomené pádlo, naraženou špici a celkem podlomený morál. Miloš s Marcelem si dali vysedačku asi 100m pod mostem, kde začíná těžší pasáž. Dle blátivého oblečení a výrazu ve tváři je jasné, že výstup byl dost na morál a fyzičku. Což dokládají dokonalým příběhem o expedici „dostaň se ven“. I Karkulín říká, že dnes už na další úsek nechce. Což je absolutně nepochopitelné…

Další den nám opět v noci vydatně prší. Rozhodujeme se pro odpočinkovou řeku. Tou je Mastallone a vypadá, že má dost vody. Řeka celkem svižně teče až do soutěsky, kde koukáme na hlavní atrakci, vstupní peřej. Válec na konci se vrací až od jedné ze stěn soutěsky. Chvilku na to se skupinkou němčíků koukáme a pak všichni společně ten zašoupávák obneseme. Už nasedání do soutěsky je celkem legrace, skok ze dvou metrů do pulzujícího vracáku tekoucího proti skále. Když jsem se doma podíval na fotky, za jaké se to jezdí vody, tak jsme měli tak o půlmetr až metr víc, protože kameny v soutěsce nebyly.

Další řeka v hledáčku je Gronda, protože Sermenza a Egua mají pořád moc. Ukazuje se, že je to pro mě nejhezčí řeka výletu. Skoky a slajdy protékající městem. I Kajman prohlašuje, že je to nejhezčí voda za jaké to jde jet. Dáváme to 2x , některé skoky i 3x, je to prostě bájo. Odsud pokračujeme do Sorby. Ta má vody víc než dost, takže za známými slajdy to balíme.

Další den konečně došlo na Sermenzu, má spíš víc vody ale je to pěkné svezení. Někdy v polovině nám Karlík ukazuje, že taky umí zaplavat. Šikmý válec po skoku přes kameny mu byl osudný a Charlie už trénuje házení pytlíku. Dojíždíme k trumpeťáku a soutěsce, vody je hodně a spodní skok má pěknej vývar. Padla shoda a už neseme. Další část je moc pěkná kličkovačka s pár slajdíky a zablokovanými místy.

Jako perlička zájezdu se nám povedlo Ribo s jeho známým slajdovodopádem. Jak jinak, vody je hodně, ale klábosíme se slovinci, co to jeli včera. Jeden jel i slajd a říkal, že takovou ránu ještě nedostal. Voda z pod vodopádu plynule odtéká pod kámen na konci laguny. Nakonec pod ním málem skončil Ťutín. Vodopád přenášíme a jedeme z laguny pod ním. Musím uznat, že tahle část je jedna z nejhazčích věcí co jsme tady jeli. Za téhle vody je to krásná a nezáludná voda, ikdyž není úplně lehká.

A pak už jen cesta domu. Kluci nám volají, že už stojí hodinu v koloně před pasem St. Bernardino, takže volíme objízdnou trasu a dorážíme do Prahy o hodinku dříve než první auto. Díky kluci…

text:Ivoš Mrázek
foto : Ivoš, Charlie, Svoboďák