7.5. 2013 ve 20.00 vyrážíme z Radotína od hospody U Vodáka a výlet nám začíná pěkně z vesela. Vory chtěl natočit časosběrný záběr toho, jak navazujeme a balíme a odjíždíme. Když bylo zabaleno a navázáno vydal Bouzínovi pokyn, aby s autem vycouval a odjel, čímž záběr skončí. Filmová hvězda Bouzíno, chtěl ale záběr vylepšit a rozhodl se, že nad foťákem přejede autem, tak, že foťák zůstane mezi kolama. Nějak se ale netrefil a bral to předním kolem přímo na aparát. Vory si stačil hračky včas sebral, brašnu, na které foťák ležel, ale sbalit nestihl a Bouzíno to vzal přímo na ní. Když jsme ho okřikli tak zastavil. Na brašně kola otočil a jal se couvat. Výsledkem byl zničený polarizák, baterka a paměťová karta. No a pak už jsme mohli v klidu vyrazit...

První řeka, kterou jsme po dlouhé a únavné jízdě zkusili byla Calancasca. Usoudili jsme ale, že má málo a jeli zkusit štěstí na Stronu. Taky spíš míň, no to nám to teda začíná. Naštěstí píše Čívova družina, že jsou u Cannobina a že má dobrou vodu, takže jsme měli vyřešeno. U nasedání Cannobina jsme si dáchli a v poledne se potkáváme s druhou skupinou a nasedáme na horní Cannobino. To má spíš menší vodu, takže se nám hned ve druhé peřeji, asi 100m po startu, zasekává Vory mezi kameny a první krysa zájezdu je na světě. To šlo rychle.

Další tyjátr předvádíme na tzv. vodopádu. Dlouho koumáme v nájezdu, až to jdou Mates a Vojta najet. Oba zvládají situaci dobře a varují nás, abychom si v prvním skoku dali pozor, že chytli o kámen. Bereme jejich varování vážně, ale nedaří se nám takže dalších několik jezdců si dává v nájezdu parádní čelo. Kluci jen sedí dole a uzavírají sázky, jestli ten další, kdo přistane v laguně, bude mít taky nabořenou špici. Nevím kolik jich bylo přesně, ale půlka z nás určitě nabořenou loď měla.

Na vysedání z horního Cannobina jsme usoudili, že jsme v ideální formě a že můžeme vyrazit na Cannobino spodní, prý těžší a sevřenější. Brzy se ukázalo, že voda na spodní Cannobino je ideální a jízdu jsem si maximálně užili. Je pravda, že v některých pasážích se člověk necítí příliš komfortně, když mizí mezi kolmé stěny a doufá, že v pořádku projede, ale to k tomu patří. Spodní Cannobino přináší další drobné oběti. Kmentíka bylo nutné vytáhnout na špagátu z jednoho válce, ale zůstal v lodi, takže bez krysy a jednu krysu v závěru přidal Číva. Tvrdil, že to jsou dva jazyky za sebou, oba na střed, ale bylo to trochu jinak.

Po Cannobinu se přesouvám ne Melezzu, úsek do přehrady. Spací místo je přímo na nasedání a už je obsazeno zájezdem WW Ženy. Přidáváme se a u ohníčku se uklidňujeme historkami z Melezzy. Kolují story o místech co se nedají obnést a podobně. Hned se potom člověku jde líp spát...

Ráno si přispíme, když už máme ten komfort spaní na nasedání a potom vyrážíme na Melezzu. Ukazuje se, že je to parádní řeka a máme dobrou vodu. Není to sajgon, ale taky žádná šutrovačka. Když řeku dojedeme přesouváme se rychle na další a sice na Rovanu. Na tu nasedáme poměrně pozdě a má dost vody. Když dorazíme k prvnímu místu, které si z posledního zájezdu pamatuju a je pod ním válec jak ..., volím raději ústup a přidává se ke mě Bouzíno. Asi jsme měli pokračovat, protože kluci si řeku chválí do nebes, ale co už. Večer ještě jedeme okouknout místní perlu jménem Bavona. Ta ale 1. nemá vodu a 2. si Kmentík vzpomíná, že jí už kdysi jel a že byla strašná, takže velíme k přesunu na Ribo.

Ribo má ideální vodu a těšíme se na ráno. Večerní debaty se samozřejmě vedou zejména o tom, zda ten vodopád cestou má 10 nebo 16 metrů. Když uleháme začíná pršet, déšť později přechází v liják a do rána doslova prší a prší jak pravil děda Komárek. Ribo nabírá neuvěřitelnou vodu a bojíme se vyrazit i na horní úsek – teče potok lučinou, protože je to teď vodnatá řeka podobná třeba rakouském Ventru. Nezbývá než utíkat jinam. Cestou okukujeme pár dalších rozvodněných řek, až objevíme San Giovanni. Ta má vody spíš míň, ale na vodopády, které jsou tady přímo u silnice a jsou vyhlášeným park and huck místem, voda stačí. Dáme si několik koleček, nafotíme se a natočíme a přemýšlíme co dneska ještě spáchat.

Do hledáčku nám přichází San Bernardino. Spodní bude mít asi moc vody, ale horní by mohlo jít. Kmentík navíc tvrdí, že už to jel a že to bude spíš lehčí řeka na vypádlování. Z mostu 100 m nad řekou se snažíme odhadnout zda dole teče maximálních doporučených 20 kubíků nebo víc a vidíme, že je to tak 18, 20 maximálně. Víc určitě ne. Když se doplahočíme ze srázu k řece je jasné, že je tam o trochu víc než dvacet, ale tak zkusíme to. Místo creekování nás ale hned v první peřeji čeká slušnej big water zážitek a u další peřeje je bez rozmyslu jasné, že musíme obnášet. Já se rozhlídnu kolem a vidím, že zatím je čas odejít, než se zavřeme do soutěsky. Volím tedy ústup a podporuje mě ještě Bouzíno. „Přece nemužeš jít sám, co kdyby se ti něco stalo“ přidává se kolegiálně. Kluci jedou dál. My s Bouzínem vyběhneme stráňkou k autu a jedeme čekat na vysedání. Uzavíráme sázky jestli pojedou do tmy nebo ne. Po asi hodině a půl čekání zvoní telefon a hoši hlásí, že také utíkají. Když se s nimi shledáme vyprávějí nejprve o tom, jak ještě obnesli tři peřeje a sjeli bazénky mezi nimi a potom jak utíkali stěnami s loděmi na házečkách na pokraji zřícení se do údolí. Stav vody v řece také hodnotíme. Já říkám: "Nebál bych se říct, že tam bylo okolo 30kubíků", Kmentík se nebojí říct 40 a ostatní souhlasí. Tak dnešek se moc nevydařil. K večeři se odměňujeme grilovaným masíčkem. Přeci jen jsme dneska hodně slušně zatrekovali.

Dalšího dne máme zprávy od WW Žen, že jsou u Strony a že má super vodu, takže je jasné kam vyrazíme. Svítí sluníčko, nebe je modrý, voda v řece příjemně chladná a zdá se, že je jí akorát, takže vyrážíme. Strona je, asi i díky počasí, absolutní pecka. Dlouhá, těžká, intenzivní, ale bez obnášení a navíc jsou cestou dva super vodopády (v dnešní době spíše už jen dropy), které bych klidně nazval jako z říše snů. Řeka nám zabere hodně času a na vysedačce jsme řádně unavení, ale stála určitě za to. Shodujeme se, že to byl highlight zájezdu. Na večer ještě přejíždíme na spaní k Verzasce, kterou máme v plánu na neděli.

Ráno zjišťujeme, že vlastně o Verzasce moc nevíme, a tak vybíráme nasedání podle toho, kde nasedají ostatní. Jedeme spodní úsek, který má spíše více vody. Mě se nejede extra dobře, takže u obnášecího vodopádu s klopenou zatáčkou končím. Kluci jedou dál. Po čase končí Bouzíno, protože stejnak jen obnášel. Zbytek skupiny střídavě jede a obnáší statečně až do konce. No a pak už „jen cesta domů“.

A proč je ta cesta domů v uvozovkách? No protože přejezd pasu San Bernardino nám zabral asi 3,5 hodiny, kvůli koloně a protože v Praze na městském okruhu, zhruba 6 km od cíle cesty, nám došla nafta, takže jsem si cestu zpátky náležitě užili. Jakej začátek takovej konec. Když ale pomineme tyhle drobný havárie, byl to naprosto famózní zájezd a pro příští rok je jasno. Tessin znovu a Piemont k tomu!

foto: Vory, Bouzíno, Snížák