Nejdřív bylo její splouvání zakázané, protože byla v pohraničním pásmu a pak ji rychle zavřeli ochránci přírody. Teprve při zpřísňování pravidel pro splouvání Teplé Vltavy se náhle ukázalo, že z hlediska ochrany přírody tady vodáci zase tolik neškodí a tak se výrazné přibouchnutí Teplé Vltavy naprosto prozaicky vyvekslovalo za drobné pootevření Vydry.

Geografie, klimatologie a legislativa

Atmosféra, nezaměnitelný duch řeky Vydry, je tvořena z části geografickými, zčásti klimatickými a z největší části legislativními podmínkami. Začátek Vydry nalezneme na Modravě, v terénu s ryze horským charakterem ve výšce asi tisíc metrů nad mořem, což v Čechách není zrovna obvyklé. Tolik geografie.

Rozpustilost Vydry závisí na tání sněhu anebo na dešťových srážkách. Sníh tu vydrží dlouho do dubna a někdy až do května, po zbytek roku je řeka prakticky nesjízdná. To je klimatický aspekt. A nyní něco o legislativě: u nástupního místa je pěkně upravené parkoviště s informační cedulí, kde se dočteme, že na Vydře je povoleno splutí od 15.3. do 31.5. od 8 do 18 hodin a to – pozor – pouze o víkendech. Datové hranice vlastně jen přesněji vymezují klimaticky podmíněné období. Časové rozmezí v tomto ročním období neříká nic jiného, než se má jezdit „od svítání do soumraku“. Potud je všechno v pořádku. Ale co ty víkendy??? Oficiálním důvodem pro celou škálu těchto omezení je samozřejmě vznešená ochrana přírody. Ovšem představa ekosystému pracujícího od pondělí do pátku je stejně groteskní, jako že to místní vzácné ptactvo si vod března do května každý pátek sbalí vejce a odjíždí na víkendy hnízdit někam jinam... Je očividné, že pravidla splouvání jsou nastavena tak, aby optimální podmínky pro plavbu (dostatek vody, přijatelné počasí a navíc ještě jen o víkendu) byly skutečně spíš výjimečné.

Splutí zahajuje nefalšovaná koulovačka

První pocity jsou trochu schizofrenní. Svítí sluníčko, na břehu leží hromady sněhu, a v tom se motají kajaky a kanoe. První vodáci se zdraví s posledními běžkaři. Abychom co nejvíce šetřili chatrný ekosystém, nastupujeme do Roklanského potoka skluzem a skokem ze sněhového můstku.

Pod soutokem svých zdrojnic se Vydra chvíli rozkoukává a rozvážně teče k lesu. I tak je jasné, že vody je tentokrát dost. Žádné drncání po šutrech a žádné kličkování – dokonce ani žádné vstřícné vracáky, které by říkaly „skoč do nás!“ Zanedlouho se spád zvyšuje. Vydra se rozbíhá s kopce k prvním skalním soutěskám. Dávno před nimi jsou pálavy plné vody, z barak průtokáče a kajakáři čouhají z vln od ramen nahoru.

Překážky jsou od toho, aby se překonávaly

Nejtěžší místo tentokrát nemá na svědomí Vydra samotná, ale obrovský smrk ležící v levotočivé zatáčce v hlavní proudnici. Podjet se nedá. Přelézt taky ne, protože se u kmene nedá přistát. Pár zoufalců složitě obnáší po břehu. Analýza jejich anabáze nás vede k přesvědčení, že při včasném zahájení manévrování se kmen dá objet i vedlejší proudnicí. Jak ale zjistíme během dne, dá se v této dráze snadno cvaknout o šutr a dá se taky namotat kajak přímo na strom...

Rechle, starý dřevěný most dělící Vydru na dvě části, je trochu starší, trochu šedivější, ale pevný.

Stojí na něm ochranář v zelené bundě, aby plašil vodáky.

Znejistíme a ptáme se sami sebe:

Ochranář nic neříká, asi aby neplašil ty ptáky, co stejně jezdí na víkendy pryč. Vydra, dosud suverénní, ztrácí tváří v tvář Ochránci svou nezkrotnost. Pod libovolným polem Rechlového mostu se dá sotva proplout. Ubývá vln a přibývá kamenů. Proud zpomaluje – i když upřímně je to vzhledem k množství překážek a obtížnému manévrování spíš dobře. Zkrátka, ať je ve Vydře kolik chce vody, stejně jí půlka odteče Vchynicko-Tetovským kanálem do elektrárny. Ať je ve Vydře vody kolik chce, vždycky je jí za Rechlemi málo...

Ze stejné mlhy, z níž vodáci se tkají

Sem vplouváme poprvé. Řeka se markantněji odklání od silnice, častěji meandruje. Dlouhé peřeje vystřídaly jednotlivé průskoky. I tady přichází občas velká vlna, ale už ne v tak rychlém sledu. Spád řeky se zmenšil,Vydra zpomaluje. Jízda je technická, hodně technická. Často se otáčíme přídí proti proudu nebo kontrujeme a traverzujeme mezi kameny na druhou stranu řeky. Koryto se několikrát rozděluje na více ramen a vytváří malé zalesněné ostrůvky. Atmosféra je tu ještě intenzivnější: z vymrzlého lesa stoupá v ostrém sluníčku mlha, která se táhne v dlouhých pásech nad řekou. Z mlhy se pak vynořují lodě jedna za druhou jako nějaké přízraky. Jako duchové. Jako Vydří duchové.

Vystupovat! Ale jak?

Že se se sjížděním druhého úseku moc nepočítá je evidentní při pohledu na výstupní místo. Ve srovnání s nástupem (parkoviště a velká cedule s mapou) a přistávacího místa na Rechlích (velká zátočina, zpevněné břehy, parkoviště), je výstupní místo na Antýglu dost zanedbané. Na to, že se jedná o klíčový bod, poslední možnost přistání před zakázaným a pro většinu populace nesjízdným úsekem, není místo příliš vhodné. Malý vracák pod vysokým břehem, k němuž se dá jen obtížně prokličkovat mezi kameny. Cedule „výstupní místo“ je malá a posádka, zaneprázdněná řízením lodi, ji může snadno přehlédnout. Nápis je z lodi vidět na poslední chvíli, kdy už je skoro vyloučené se ke břehu dostat včas.

Slovní popis sice uvádí, že výstupní místo je na pravém břehu nad lávkou pro pěší, ale lávka pro pěší je až za zatáčkou a není vidět.

Naopak, nad lávkou je jeden z nejhezčích „sběhů“ celé Vydry a hned pod ním, vpravo za pilířem lávky pro pěší, je pohodlný vracák, kam se vejde několik lodí a snadno se dá vylézt po nízkém zpevněném břehu. A tak, jakkoli se snažím dodržovat i nesmyslná pravidla, přistávám raději tam, kde jsou k tomu podmínky, než tam, kde mi bezmyšlenkovitě určil Ochranář.

Stejně jako nejasná situace na startu, kde není přesně určeno místo k nalodění, bude neukázněnost vodáků a nerespektování značení v cíli zřejmě hlavním argumentem, až vydřiduch Ochranář bude chtít poníženou Vydru zase zavřít.