Zajímavé a nezvyklé na tomto zájezdu bylo, že jsme měli podnikat výpady na řeky z penzionu. Jaro bylo studené a tak by bylo příjemnější večer si posedět někde v teple. Proč bychom si nedopřáli trochu pohodlí.

Naše dvanáctičlenná parta se z Prahy (i Litvínova) přesunula Pežotem a obytňákem v pátek 26. dubna do Mostů u Jablunkova a zabydleli jsme se v příjemném penziony U Toma. Vše probíhalo v absolutní pohodě a bez problémů.

Problém začal až v sobotu ráno. Stavy na okolních řekách byly v „červených číslech“, všude sucho.

Za humny Mostů plné mostů, byla říčka Olše. Tady jí mají jako Olzu, stejně jako Poláci za nedalekými hranicemi. Podél toku jsme sjeli až k mostu s cedulí OLZA.

Pod mostem bylo vody málo, cmrndala přes pěkné prahy, ale jak se říká: pokud je sjízdná řeka pod mostem, je sjízdný celý tok a tak jsme jeli odvejš – z Hrádku (ř. km 59).

Řeka byla čistá, koryto do 10 metrů, kolem řeky i v jejím toku byla častá skaliska. Pokud by bylo víc vody, byla by z „jedničky“ pěkná „dvojka“ a možná i někde WW III. Ale byli jsme vděční za to, že voda byla alespoň nějaká...

Nohy jsme si natáhli chvíli po startu kousek za Hrádkem u vodácké a cyklistické hospůdky Bełko, položené na skalce nad řekou, bylo to móc příjemné posezení. Pan hostinský už zavíral, ale ochotně nám pivo natočil. Chystá se rozšířit své služby od příštího roku o ubytování pro asi 10 lidí.

Voda příjemně tekla, sluníčko svítilo a jen Baras měl problém s proplutím mělkých míst díky většímu ponoru jeho nafukovačky Grabner. Často se museli s háčkem za pomoci kopulačních pohybů posunovat přes šutry a prahy.

Končili jsme v Karpentné (ř. 53 km). Bylo to jen 6 km (WW I-II), ale byli jsme spokojení. Bylo by hezké, ještě si něco šoupnout, ale co, když je kolem sucho.

Další den jsme vyjeli na Slovensko, doufajíce, že tam něco poteče. Přesun byl pěkný, kolem kopcovitá krajina, jaro bylo v rozpuku, stromy teprve začaly rozevírat své pupeny, ale řeky, které jsme míjeli, byly opět suché.

Když jsme dojeli k řece BIELA ORAVA viděli jsme, že něco vody teče, sedli jsme do lodí, i když nám bylo jasné, že to bude absolutně bez adrenalinu.

Počasí na nás bylo hodné, snad aby nás odměnilo při kodrcání se přes kameny. Nasedli jsme Krušetnici (ř. km 12,5 km) a dojeli do vesnice Lokca (ř. 4,5 km), osum kilometrů v hezkém údolí spíš ZW než WW I.

Na zpáteční cestě jsme navštívili Vychylovku.

Prohlídli lokomotivu lesní úvraťové železnice, která je dlouhá skoro 11 km, ale jezdí až od května. Obešli jsme krásné stavby přenesené z Kysucka.

Protože otvíral skanzen až za dva dny, jeli jsme k večeru naplnit kručící žaludky zpět na Moravu do Mostů.

V pondělí jsme chtěli zkusit štěstí na polské straně. Přejeli jsme z Moravskoslezských Beskyd do Beskidu Śląskiego. Už jsme nedoufali, že tam pojedeme na vodu, ale chtěli jsme se podívat k pramenům řeky Wisły.

Šli jsme pěšky kolem zdrojnice Wisly – potoka Czarna Wisełka

a pokračovali do výše 900 m n. m. na zasloužené pivo v schronisku na Przysłopie pod Baranią Górą. Tam a zpět 16 km, aby nám nohy nezakrněly.

Přiznali jsme si, že voda v okolí nikde neteče a po pěkném předčarodějnicovém posezení u ohýnku

jsme ráno o den dříve vyrazili k domovu.

Jediná řeka, která se nám líbila na cestě zpět (kromě Sázavy) a která měla vodu byla MORAVA. A tak jsem si po spoustě let zase sjela Moravu z Hanušovic.

Bylo to blaho, voda byla a tekla pěkně rychle, občas se zčeřila do peřejek, ale neškodila. Prohlídli jsme si jez v Bohdíkově a raději jsme přenesli.

Končili jsme po osmi kilometrech jízdy.

Pak jsme ještě navštívili báječnou hospodu v Raškově, kde mají zvěřinové speciality z místního chovu. Na jejich malou oboru se můžete podívat přímo od stolu na zahrádce.

Byl to pěkný závěr našeho vodáckého sanatoria.

Jak vidíte i bez vody se dá užít příjemný týden na vodáckém zájezdu. Snad vás těch pár fotek inspiruje k tomu, abyste vyrazili na některou z řek, které jsme jeli, ale přeju vám, aby vody bylo přeci jen víc.

foto: Eva Svobodová, Michal Krupka, Pavel Kondr a Věra Kučerová