Je to nějaký moc rychlý a za sebou a není vidět moc daleko před sebe. No nakonec tenhle úvodní kousek netrvá dlouho a máme ho za sebou. Každopádně pro mě, jen tak na oči, trochu psycho. Následuje pár „bezvýznamných” prahů, které krásně boofujeme a už je tu první z dvou avizovaných přenášení. Letmý pohled kam řeka mizí.. ano, v pohodě, takže se to fakt nejede. A co to přenášení, opravdu je potřeba 30m lano ? Letmý pohled stačí, ano je, ale ještě koukáme okolo se zřejmým úmyslem se tomu vyhnout. Tak to je pro mě novinka, tohle jsem ve svojí kariéře zatím dělat nemusel.

Koukáme se na Čívův lezecký arsenál asi tak jako piloti na padáky. No každopádně se chopím zkušeně lana a jdu ho obtočit okolo toho největšího a nejshnilejšího pařezu v okolí. Má téměř ideální polohu, ale trochu blbě se k němu leze, obzvlášť když má člověk v rukách 60m lana. Nakonec se mi podaří lano umístit a zároveň zjistit, že se nám v jedné určité části nachází osmičkový uzel. Takže všechno znovu. Jen co nám Číva vysvětlí, jak se lano provléká slaňovacím „kyblíčkem”, tak ho vysíláme jako prvního. Pak posíláme lodě a nakonec se úspěšně spustíme také. Kyblíček je možná báječná a blbuvzdorná věc, ale při provlíkání lana zmrzlýma rukama, jsem si několikrát představoval, jak se najednou ozve cink a kyblíček bude dole, já nahoře a při mé šikovnosti možná i bez lana. Dole stačí jenom přejet lagunu a jsme u druhého přenášecího místa. Historie se opakuje, lano ven, já mám na sobě stále ještě sedák, tak jdu na to bez zbytečného meškání. Využíváme čerstvě nabytých zkušeností a fungujeme jako pěkně sehraný tým. Když už jsme všichni dole, můžeme si prohlédnout, co nás čeká dál, lezeme po kluzkém břehu kam až to jde a vidíme pěknou peřejku a pak kousek klidné tekoucí vody, hranu a pak nic... Takže jsme tady, tady odkud vede cesta ven, tam přes tu hranu a pak přes to, co je údajně podle videa lepší jet vlevo.... no hlavně že víme kudy.

Peřej dáváme v pohodě a už jsme v klidné tekoucí vodě 30m před hranou. Kontrujeme tam jako tydýti, až se Kuba obětuje a vyskočí do vody a klouže po skále kam až se dá, aby nám mohl zprostředkovat ty nejlepší informace. Když se vrátí a s nemalým úsilím vleze zpátky do lodě, tak se mi zdá, že to co nám říká není úplně úměrné tomu, co kvůli tomu musel podstoupit. Takže prej máme jet přes ten kámen uprostřed se špičkou doleva, protože vpravo je možná kámen a dál není nic vidět. A to je jako všechno? Se slovy „tak já jedu” se otočí a odjíždí. Pozorně ho sledujeme a vrtá mi hlavou, proč skáče doprava, když říkal doleva, ale nechci s tím ostatní otravovat. Číva se vydává do boje jako druhý a jede stejně jako Kuba. Koukám se zoufaloprosebnýma očima na Vojtu, aby viděl, že bych chtěl jet třetí a vyrážím. Tak teď nebo nikdy. Já jedu ke kameni s tím, že budu skákat trochu do leva, což se mi daří, váleček mě trochu podrží a díky tomu mám čas se pikovteřinu kochat, celé údolí se otvírá a já vidím, že to celé začíná spíš jako slajd, který je trošku do zatáčky a pak se zlomí a pak už je to spíš vodopád.

A už se vezu, jsem v levé půlce, hlavu mám nahoře a v poslední chvíli se přinutím k předklonu. Myšlenku na to, jak pěkně mi to vyšlo přeruší plácnutí obličejem o hladinu a bolest na prsou. Zvedám, to byla teda rána. Trochu otřeseně se koukám kolem sebe. Vidím jedna loď namotaná na stromu kus po proudu, druhá plave plná vody kus ode mě, Kuba i Číva jsou na břehu. Co se to tady stalo ? Ale otáčím se k vodopádu, abych videl Vojtův let. Nemusím čekat dlouho, už letí, jenže zhruba v půlce do něčeho narazí, letí vzduchem hlavou dolů. Dole zvedne a drží se za rameno. Nedočkavě se hrnu ke břehu, abych se dozvěděl co se vlastně stalo. Kuba má celkem banální historku o spadlé špricce, naproti tomu Číva boduje, protože dal v půlce čelo, pokračoval dál pozadu a dole při nárazu do hladiny vypadnul z lodi. Ještě, že je tady taková pěkná laguna, ve které se dá všechno posbírat.

Následující poslední stupeň je široký a rozbitý, takže nám jeho sjíždění za tohoto vodního stavu připadá jako zbytečné trápení lodi a přenášíme. Soutěska se definitivně otevírá, oblázkové břehy zalité sluncem, štěrkovna, mávající řidič bagru. Přistáli jsme zpátky na zemi. Rozhodujeme se, že nevylézáme a volně navážeme na Virgenschlucht. Adrenalín je náhle pryč a mojí hlavě začíná doba hladová. Tu snídaní jsem trochu zanedbal. Ale jak začal Virgen, bylo zase všechno v pořádku.

Abych to nějak statisticky uzavřel – trvalo nám to asi tři a půl hodiny. Kdybych si vzal stopky a počítal, jak dlouho jsme jeli čistého času dolů po řece (jenom Durchbruch), tak by to bylo asi 15 minut (možná i míň). Každopádně pokud vás už nebaví brousit stále to samé a chcete si to trochu obzvláštnit, tak proč ne. Pokud si chcete spíš víc zajezdit, dejte si radši třikrát Virgenschlucht a dvakrát Isel katarat (stejně jako my v neděli). Ve dvě hodiny odpoledne budete mít odježděno a můžete jet domů.