„Ahoj Kubo, co je? Ahoj Tomíku prej máš volnej víkend, máme tě vyzvednout, jedeme do Rakouska. Jé kluci to je škoda, že jste se neozvali dřív, já zavolám za 5 minut zpátky...” a koutkem oka pozoruji svoji zkušenou ženu, která začíná tušit, že to, že mi tenhle víkend slíbila, že si můžu dělat co chci, byla velká chyba. Samozřejmě je tak chápavá, že mě ochotně pouští a hrozně se těší jak stráví víkend sama s dvěma detmi. Já začínám bez otálení roztáčet po bytě pekelný tanec a balím dohromady veškerou, z půlky již zazimovanou, výzbroj. Přestože vím, že na to mám minimálně 4 hodiny, tak za půlhodiny přestávám vířit prach a mám hotovo.

Já to tak hrozně potřebuju a tak hrozně se těším, budeme určitě na Otzu a pojedeme Venter a znovu a ještě jednou a pak třeba Solden a Mezimostí a třeba Tyršovku, když bude dobrá voda a třeba ještě Pitzbach a pak budeme mít ještě celou neděli před sebou. Je to přesně to co se mi honí hlavou. Je okolo půl dvanáctý, když se hoši přiřítí a začínají halasně očůrávat okolí našeho domu (tak jako vždycky). „Tak co mám řídit, pojedem po dálnici nebo přes Garmish? No víš, my jsme ti to nechtěli říkat, ale my bychom chtěli zkusit ten Isel Durchbruch, mělo by to mít ideální vodu. Ještě je tam kdyžtak ten Virgen a Katarakt. Aha, tak teď jen doufám, že jsem se netěšil zbytečně a nestrávím víkend řízením auta”. Ve 3 hodiny ráno dorazíme na vysedačku Virgenschlucht a přespáváme v bahnitém rohu nějaké ohrady ukryti za autem.

Ráno je relativně dost mrazivé, ale vzhledem k tomu, že krásně svítí sluníčko, tak převažují při pohledu na okolní jinovatku, romantické pocity. Vstali jsme pozdě a tak nás Kuba trošku honí, abychom to všechno stihli. A tak to má být, u mě to znamená, že si třikrát kousnu chleba a čtyřikrát do hermelínu. Skáčeme do auta a jedeme vzhůru údolím Iselu. Ve vesnici sjíždíme k řece a jdeme si to prohlídnout. Po pravdě řečeno není moc co prohlížet, protože do soutěsky je vidět jenom v těch místech, kde nic není. Jdeme po krásné stezce pro cyklisty okolo řeky, do které není vidět. Nakonec dojedeme na místo, odkud můžeme vidět na závěrečný, a z řeky neprohlídnutelný, „must run”. No paráda, konečně na to máme báječný výhled přes celé údolí a jsme od toho asi jenom 300 metrů a o 50 metrů výš. Prostě, jako když byste si sedli do vany, koukali se, jak teče voda z kohoutku a vymýšleli kudy z toho kohoutku asi pojedete. Já se svým ostřížím zrakem jsem si byl jenom jist tím, že tam doje je určitě řeka, což se ostatně dalo ověřit i sluchem, ale nebyl jsem si až tak jist, jestli tam ta řeka teče pro mě. Kluci si při zpáteční cestě k autu vyprávějí o nějakém videu z této soutěsky, které natočili jakýsi kluci z plakátu a mně je jasný, že jsem staráním se o rodinu a chozením do práce zanedbal teoretickou přípravu. Zdá se mi, že by to mohli jet se zavřenýma očima, pozadu bez pádla. Tyhle pocity před akcí mám opravdu nejraději, naštěstí jsou moje hluboké myšlenky přerušeny naprosto přízemní tělesnou potřebou, díky které zanedbávám prohlídku nájezdové pasáže do soutěsky, ale na druhou stranu můžu v klidu přemýšlet nad tím, jestli se nedá vyložit jako špatné znamení, když rakouský zemědělec jezdí se zapnutým rozmetadlem hnoje po asfaltové cyklostezce.

Z houští už vylézám odhodlaný naprosto ke všemu. Slunce svítí, jsou 3 stupně a vodní stav 81cm, údajně naprosto ideální. Za nalézací místo volíme most v další vesnici proti proudu, abychom se před akcí ještě trošičku rozjezdili a rozehřáli. Při převlékání mě napadá, že do suchého hydra se dá, když svítí sluníčko, obléknout zřejmě za jakékoliv teploty. Kluci si připravují všechny dokumentační pomůcky, olizují GoPra a mažou je pastou na zuby (já jsem v pohodě, protože moje je doma). Chudák Číva rve do kajaku lano, sedák a další věci, které doufám nebudeme potřebovat. Ještě předstartovní foto a jdeme na to.

Jak hoši v soutěsce uspěli? Dočtete se ve druhé části, která vyjde brzy. A těšte se i na video!